S historičkou umění Michalou Frank Barnovou o feministické umělkyni Vlastě Vostřebalové Fischerové

Výstava „Vlasta Vostřebalová Fischerová (1898-1963): Mezi sociálním uměním a magickým realismem“ není první českou výstavou děl této umělkyně. Čím byla tato výstava jiná než ty předcházející?

Ačkoliv v minulosti bylo dílo Vlasty Vostřebalové Fischerové retrospektivně vystavováno již v sedmdesátých a osmdesátých letech, dnešní výstava je ve všech aspektech odlišná. Řadu děl zpřístupňuje vůbec poprvé, v celistvé podobě, která se v minulosti neobjevila. Nadto výstava divačkám a divákům přináší zcela jiný, mnohovrstevnatý pohled na tvorbu Vostřebalové Fischerové. Předcházející výstavy například neprovázaly autobiografické motivy života umělkyně s její kresebnou a zejména malířskou tvorbou a to z důvodu, že na mnoho detailů nově upozornil až výzkum, který jsem realizovala teprve nedávno během diplomové práce. Na minulých výstavách se podepsalo i komunistické klima — často byly akcentovány sociální portréty, jež byly převážně čteny v popisné rovině proletářských chudých rodin s dětmi. Zatímco jejich nuance, znepokojivé mísení reality s prvky i děsivé fantazie nebo pichlavé grotesknosti byly potlačeny. Kinoobrazy — horečné dojmy z detektivky a filmové limonády s happyendem nebyly téměř vystavovány. V minulosti nebyla rovněž zpracována architektonická tvorba umělkyně, ve které se odráží moderní duch autorky a zájem o soudobé otázky v oblasti bydlení. Přitom Vlasta Vostřebalová Fischerová byla ve 20. a 30. letech na umělecké scéně solitérkou a stála mimo veškeré umělecké spolky.

Je, dle Vašeho názoru, možné Vostřebalovou Fischerovou označit jako feministku a feministickou umělkyni?

Jednoznačně. Celý život Vlasty Vostřebalové Fischerové je různě propleten silně feministickými postoji nezávislé, neohrožené ženy. Umělkyně se zkraje dvacátých let vydává na půlroční stipendijní pobyt do Paříže, přitom je gravidní. Vzdoruje rodičům, kteří by ji raději měli doma jako provdanou ženu pečující o teplo rodinného krbu.

Vlastní cestou jde i na poli svého kresebného a malířského díla. S nebývalou razancí a syrovostí se zaměřuje na existencionální téma. Autorka otevírá tabu — kupříkladu příběhy žen prostitutek, alkoholiček, vražedkyň, utonulých, které k hrůznému činu dovedla chudoba nebo stigma v podobě nemanželského dítěte. Zpracovává nejen životní, ale též psychické běsy žen, uvažuje o hranicích mezi normalitou a šílenstvím. Tak vznikly kolem roku 1934 přípravné kresby k nedokončené malbě Ženy posedlé, kresby starých, nahých žen. Kreslířka ničím nezastírá jejich sedřené, zestárlé tělo. Můžeme přemýšlet o motivech ženské touhy nebo o jejich nenaplněných osudech. Drsná otevřenost těchto prací nás může zaskočit i faktem, že jednotlivé ženské tváře se v díle Vostřebalové Fischerové objevují vícekrát. A tak se před námi odehrává též niterné přátelství mezi umělkyní a ženami, které jsou před naším zrakem obnažené psychicky, fyzicky.

Inovativní součástí výstavy je nahrávka z výběru korespondence mezi Vostřebalovou Fischerovou a jejím manželem Otokarem Fischerem. Čím je obsah korespondence zajímavý z genderového hlediska?

Korespondence, která je součástí i vydané knižní monografie, dává nahlédnout do života dvou velmi vyhraněných uměleckých osobností. Vlasta s Otokarem na jedné straně chtějí zůstat i nadále rovnocennými, intelektuálními partnery a vychovávat svého syna po svém. Bohužel oba narazí na společenské konvence a tradiční očekávání širší rodiny, což do jejich partnerství vráží nemalý osten pochyb a problémů. Otokar, vážená osobnost literárního světa, na jedné straně chce podpořit svou ženu, ale přesto i v něm zvítězí to konzervativnější já, což je dalším ostnem v jejich svazku.

Z korespondence se hodně dozvídáme i o samotné Vlastě, která je nucena rodiči a též Otokarem do manželství, aby jediné dítě nevyrůstalo v ostudě jako nemanželské. Vlasta s manželstvím nesouhlasí, protože jej vnímá jako příliš svazující, nechce být pouze matkou a manželkou univerzitního profesora. Snaží se prosadit vlastní vizi partnerského a rodičovského svazku, když píše „předmanželskou smlouvu”: „Svoluji porodit Ti děťátko, které ponese Tvoje jméno, to znamená, svoluji se státi se Tvojí ženou. Ne však podle běžného manželského práva, které nepřipouští škrtů, ani změn, kdežto já nežádám, abys mne živil, ty nežádáš ode mne poslušnosti ani jakéhokoliv omezení dosavadní mojí svobody. Péči děcku věnujeme stejným dílem.“

Tlaku sňatku se nakonec podvoluje jen na krátký čas, poté u ní vítězí role matky-umělkyně. Nadále si hájí nezávislost jako umělkyně a samoživitelka. V tomto se Vostřebalová Fischerová vlastně zhlédla v myšlenkách spisovatelky Marie Majerové, která oddělovala biologické a intelektuální naplnění ženina života a manželský svazek vnímala jako falešný.

Jakou roli sehrály v díle Vostřebalové Fischerové její životní události? Je její práci možné označit za autobiografickou?

Mohli bychom říci, že celé dílo je lemováno životem a osobním směřováním Vlasty Vostřebalové Fischerové. Ano, v díle umělkyně se nám objevují dva důležití muži jejího života, syn Jan Otokar a partner, otec dítěte Otokar Fischer a oba můžeme rozpoznat na samotných malbách a kresbách.

Pro autorku je její mateřství velice inspirativní a tvůrčí zkušeností, zajímá ji dětská psychologie, dětské fantazijní vidění světa a dětství samotné, které umělkyně zdaleka nezobrazuje jako idylické období. Smutek, osamění, frustrace dětské duše se objevují i v portrétech Jendových kamarádů z vesnice.

Malého Jendu poznáme jako spící batole v kresbách pohádkových motivů, v nezvyklé malbě Dětského světa (1925), na níž se jídelna proměňuje v až děsivý sen s roztodivnými zvířaty, nebo jako Dítě v parku (1925) uprostřed džungle ireálných keřů a stromů. Jako dospívající zahloubaný jinoch — Jenda, po zápase (1935) stojí na podivně vyprázdněném fotbalovém hřišti.

Partner Otokar Fischer se v díle objevuje jen krátce během let 1925-1926, tehdy se umělkyně rozvádí a ve čtveřici maleb Melancholie (1925), Kateřinky, zlý sen (1926), Letná roku 1922 (1926) a Vražda (1926) se vyrovnává s vlastními emocemi provázejícími nelehké životní období, s pocity zrady, ale také obav. Otokara můžeme vidět například na malbě Kateřinek, na níž malířka zhmotnila vlastní sen a tíživý strach z případné ztráty svého dvouletého syna. Obávala se, že Otokar Fischer využije svého váženého postavení a kontaktů, aby získal syna do své péče, a jí uzavře do psychiatrického sanatoria, jak se tomu děje v tomto snu. V ne zrovna lichotivé póze jej můžeme vidět i jinde, jejíž obsah i námět nás může šokovat. Ovšem malířka motiv „manželovraždy” nezvolila pro doslovnou manifestaci vlastních pocitů, nýbrž hledala něco, čím by v sobě přeťala silné pouto, které ji s Otokarem Fischerem spojovalo.

Je v českých dějinách umění autorka, která je náladou, obsahem, kvalitou tvorby porovnatelná s Vostřebalovou Fischerovou, ale méně známá? Doporučila byste někoho takového publiku, které zaujme výstava „Mezi sociálním uměním a magickým realismem“?

Řekla bych, že protějškem k celé tvorbě Vlasty Vostřebalové Fischerové je jednoznačně osobnost malířky a ilustrátorky Milady Marešové, jejíž výstavu spolu s knižní monografií v roce 2008 realizovala kolegyně Martina Pachmanová. Milada Marešová, která je zároveň mladou dívkou s psíkem z malby Letná roku 1922, byla spolužačkou a přítelkyní Vlasty Vostřebalové Fischerové, spolu kupříkladu zrealizovaly stipendijní pobyt v Paříži. Nicméně ve své tvorbě si šly každá vlastním směrem. Obě byly na tehdejší umělecké scéně nepochopenými solitérkami. Byť i Milada Marešová zpracovávala téma žen na okraji společnosti, Vostřebalová Fischerová je v tomtéž námětu mnohem naléhavější, silnější, jde více na dřeň samotného tématu. Zaměřuje se více na samotné kořeny lidské bolesti, osamění, zklamání. Znejisťuje diváka, divačku fantazijní psychotickou příměsí. Milada Marešová je v obdobných námětech líbivější, protože kromě „antihrdinky” věnuje pozornost i detailům. V díle Marešové převažuje její ilustrátorské oko, nalézáme u ní prostředí Prahy a Paříže 20., 30. let, což v díle Vlasty Vostřebalové Fischerové nenajdeme.

Michala Frank Barnová vystudovala dějiny umění na FF MU v Brně. Osobnosti Vlastě Vostřebalové Fischerové se věnovala již v magisterské diplomové práci, která poprvé vysvětlila dílo umělkyně na pozadí jejího života a zpřístupnila řadu neznámých archiválií a děl ze soukromých sbírek. S Martinou Pachmanovou připravila knižní monografii a výstavu Vlasty Vostřebalové Fischerové v Moravské galerii v Brně a v Galerii hlavního města Prahy. Frank Barnová se věnuje tématu zapomenutých umělkyň 20. století, zajímají ji také otázky genderu a feminismu v současném umění. V rámci studijně pracovních pobytů na Islandu se zabývá též islandským uměním. Jako umělecká kritička přispívá do Literárních novin, A2, časopisu Art & antiques nebo portálu pro sběratele Art+. http://mfb.re/