Sebevražedné sesterstvo - polemika Petry Procházkové s Petrem Karasem na téma práva rozhodnout se zemřít

Dne 20.11.2006 zveřejnil pan ex-poslanec Jiří Karas v MF dnes zamyšlení na téma, proč lidé dnes nemají děti a proč se nechtějí starat o své staré rodiče a dospěl k závěru, že dříve byli lidé „jiní .. lepší“, protože měli děti a děti se staraly o své nemohoucí rodiče. Můj příspěvek se týká pouze části jeho zamyšlení, nicméně si neodpustím připomenout jednu starou moudrost, která praví, že „jeden táta se postará o deset dětí, ale deset dětí se nepostará o jednoho tátu“. Tudíž bych si o našich předcích a jejich ochotě postarat se o své nemohoucí rodiče nedělala iluze.

Vraťme se však na začátek. Pan Karas uvádí na úvod „zprávu“ (rozumějme „objektivní informaci“): „Britská feministická aktivistka (hlasatelka BBC Jenni Murrayová) prohlásila, že nehodlá pečovat o svou matku, která trpí Parkinsonovou nemocí. Aby se sama nestala zátěží pro nikoho jiného, Murrayová chce ukončit svůj život, až se stane břemenem pro své okolí.“ Pan Karas tedy zdůrazňuje, že paní Jenni Murray je feministická aktivistka a že nehodlá pečovat o svou matku, která trpí Parkinsonovou nemocí. Jinými slovy navozuje dojem, že feministky odmítají pečovat své rodiče, pokud se stanou „přítěží“ a nejraději by prosadily odchod člověka ze života, není-li již schopen se o sebe postarat, což ale dle mého názoru svědčí spíše cosi o panu Karasovi než o feministkách. Paní Murray totiž neprezentuje nějaký všeobecný postoj feminismu, nýbrž svůj osobní postoj k této věci. Navíc pan Karas neuvedl další podrobnosti tohoto životního příběhu, jako například to, že o matku paní Murray pečuje její manžel (tedy otec paní Murray) a sama paní Murray se angažuje v Parkinson Disease Society.

Pan Karas také opomněl zmínit jednu důležitou skutečnost, a tou je utrpení, kterou tato životní etapa přináší jak rodičům, tak dětem. Stanou-li se rodiče nemohoucí, změní-li se jejich osobnost či dokonce se jejich osobnost rozpadne, znamená to nejen pro ně, ale i pro jejich děti skutečné a mnohdy velmi dlouhé utrpení. Jistě, děti by se měly postarat o své rodiče, ovšem kdo pomůže dětem, aby psychicky a fyzicky zvládly svou práci a současně péči o rodiče a případně ještě pomohly s vnoučaty? Neboť v této době přicházejí děti do středního věku a musí čelit dalším zátěžím, stresům a změnám, o kterých se člověku ve dvaceti ani nesní.

Paní Murrayová popisuje průběh nemoci své matky takto: „V průběhu prošlých sedmi nebo osmi let jsem viděla, jak se má komplikovaná, aktivní, svárlivá a vitální matka následkem Parkinsonovy choroby mění ve skořápku. Dvojitá zlomenina kyčle, rozbitá ramena a zápěstí, to vše spojené s permanentním třasem, který je pro tuto nemoc charakteristický, a mučivá bolest. Léky, naordinované za účelem zmírnění jejích symptomů, ji učinily ustrašenou, agresivní, často mluvící z cesty a obsesivní s halucinačními návštěvníky, kteří navštěvují její ložnici a zahrnují ji hrůzostrašnými výhružkami, které jí berou tu trochu klidu, který v její mysli ještě zbyl. Jediná mantra mé matky je “Prosím, nech mě zemřít”.“ Ovšem paní Murray jí takto nedokáže pomoci, protože to je její matka, kterou miluje.

Na základě zkušenosti se svou matkou tak paní Murrayová nechce působit utrpení svým dětem a blízkým, pokud by ji postihla nevyléčitelné choroba, která by vedla k rozpadu její osobnosti, nesnesitelným bolestem, ztrátě pohyblivosti a ke ztrátě poslední špetky lidské důstojnosti, a proto chce mít právo odejít ze života ve chvíli, ve které se sama rozhodne. Pan Karas totiž nebere v potaz to, že se většina lidí na umírání bojí nejenom bolesti, ale i ztráty důstojnosti – např. toho, že člověk není schopen pohybu a musí ležet nějakou dobu ve výkalech než to někdo uklidí, že se nemůže umýt, když potřebuje a že třeba páchne. V dřívějších dobách se lidé nedožívali takového věku jako dnes, ale za to také platíme a snažíme se s tím vyrovnat. Pana Karas chce udržovat při životě za každou cenu, a to i za cenu ztráty elementární lidské důstojnosti. Má sice pravdu, že lékařská péče má možnost ochránit člověka před utrpením, ale až budeme my staří, bude dost finančních prostředků a ochoty lékařů na to, aby se nám umíralo dobře? Bude dost péče, abychom mohli zemřít důstojně a obklopeni láskou, budou mít na to naše děti dost sil? Vždyť dnes tzv. „ležáci“ v nemocnicích nejen u nás mnohdy trpí hlady, žízní a bolestmi, protože to zdravotníci nezvládají. Paní Murray se tomu všemu chce vyhnout. Chce aby si ji děti pamatovaly jako jejich mámu, nikoli jako dementní trosku. Chce mít právo rozhodnout se. Proto uzavřela „smlouvu“ se dvěma svými přítelkyněmi, že ve chvíli, kdy je k tomu životní situace přivede a ony se rozhodnou zemřít, pokud to bude potřeba, pomohou si. Od nejbližších lidí toto totiž očekávat nemůže a cizích také ne.

Tak je velmi stručně nastíněn příběh paní Murray. Pan Karas to zvládl popsat jednou větou. A to tak, jak se mu to hodilo. Ovšem místo toho, aby pan Karas, coby křesťan, projevil soucit s utrpením a bolestí rodiny paní Murray, snažil se pochopit, co ji k jejímu rozhodnutí vedlo, soudí a definitivně odsuzuje paní Murray a s ní i nelogicky všechny feministky. Je tento přístup opravdu křesťanský? Je tento přístup lidský?

Petra Procházková