Současný český film a jeho jemný příspěvek k narušení genderových stereotypů

Pod vedením režisérky Michaely Pavlátové vzniká nový film o ženské hrdince Děti noci. Po Nevěrných hrách, realizovaných podle scénáře Tiny Diosi, spolupracuje s další ženskou autorkou, absolventkou scenáristiky na FAMU, Irenou Hejdovou. Ta za svou práci získala cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář.

Vzhledem k překvapivě působivému a řemeslně vyrovnanému debutu, vyvolává Pavlátová vlnu očekávání dalšího silného snímku. Kromě drobnokresebné psychologie přinesla režisérka příspěvek do diskuse o ženském právu na profesní uplatnění, čímž tvoří v české kinematografii spíše výjimku. Tradice naší národní filmové tvorby se totiž vyznačuje převážně opomíjením dobové společenské determinace svých hrdinů a hrdinek. Filmaři i filmařky často utíkají ke smířlivému retru nebo vytvářejí zkreslené stylové obrazy mladých lidí s opěrným bodem v pragocentrismu. Nevšímavostí ke skutečnosti potvrzují genderové stereotypy. Stálou výjimku představuje osobnost režisérky Věry Chytilové, nově také Andrey Sedláčkové nebo Karin Babinské.

Film se tím, že se jedná o nejmasovější uměleckou disciplínu závislou do značné míry na divácké úspěšnosti, chápe tématu genderové rovnosti velmi umírněnou a nenápadnou formou. Jiné druhy umění, například výtvarné, se díky zaměření na intelektuální a myšlenkově připravenější kruhy nemusí bát použít radikality až šokující. Pokud je téma práva žen na sebeuplatnění a rovnost přístupů ve filmu zpracováno, děje se tak v převážné většině nenápadnou a smířlivou formou. Z českých režisérů se nikdo programově genderové problematice nebo feminismu nevěnuje. Když se toto téma do hraného filmu přece jen dostane, dojde k tomu nezáměrně jen přirozeným smýšlením autora, který ani netuší, že jeho snímek může být považován za feministický. Tak se i Michaela Pavlátová ohrazovala proti označení Nevěrných her jako feministického filmu, i když její debut souzní s tezemi liberálního feminismu ve snahách hlavní hrdinky dosáhnout stejné možnosti profesního uplatnění, jako má její partner. Režisérka pak ale v rozhovoru s Mirkou Spáčilovou pro MF Dnes přiznala neznalost toho, co přesně feminismus je. Veřejnost není stále dostatečně obeznámena s proudy feministického hnutí, většinou si všimne jen jeho nejradikálnější větve, která ji zatvrdí i vůči ostatním. Mnoho lidí chápe termín feminismus v pejorativním smyslu, což dokazují i čeští filmoví kritici, například Jiří Hlinka, jenž Nevěrným hrám přičítá k dobru, že vůbec nevyznívají feministicky.

Na režisérku, která by se nebála uchopit téma ženského znevýhodnění radikální cestou, jak to zatím dokázala jen výše zmíněná Věra Chytilová, si budou muset čeští diváci ještě počkat. Předstupněm k tomu mohou být filmy označované za ženské, tedy snímky o ženách natočených ženou podle scénáře ženské autorky. Ačkoli tyto filmy nijak rázně nenabourávají genderové stereotypy, alespoň interpretují svět z ženské perspektivy, k čemuž ve větší míře dochází v české kinematografii až po roce dva tisíce s nástupem filmařek, jako je právě Michaela Pavlátová, Alice Nellis, Karin Babinská nebo Andrea Sedláčková.