Stepfordské paničky. Pokus o feminismus?

V našich kinech se objevil nový americký film, Stepfordské paničky, který podle všeho sliboval dotknout se „tradičního“ uspořádání rolí muže a ženy v rodině a domácnosti. To mělo být smícháno se špetkou sci-fi, protože na scéně se měli objevit i roboti, hlavní linku ale měl držet důraz na vztahy mezi pohlavími. Tolik k poněkud matoucím filmovým upoutávkám. Už úvodní titulky vypadaly dosti slibně. Byly jakýmsi baletem hospodyněk a domácích spotřebičů: šťastné ženy předvádějí své rodině a užaslým divákům zázračně přístroje svých nově elektrifikovaných domácností. Trouby, ledničky, toustry a další výdobytky se samy otvíraly (byly plně automatizované) a vydávaly své poklady. Povznášející hudba hrála hospodyňkám-vílám, které tančily po špičkách mezi spotřebiči, naplněné štěstím a láskou. Péče o domácnost se zdála být tou nejkrásnější, nejsnadnější a nejsnovější činností, jejíž vykonávání přinášelo jen a jen radost. Vše bylo tak dokonalé, tak automatizované a dálkově řízené, že načesaná hospodyňka v negližé mohla jen tančit kolem a působit jako náš průvodce tímto kouzelným světem.

Byly jsme naladěny na svět padesátých let v Americe. Jenže: střih, a najednou jsme se octly v současnosti, v příšerné sebepropagační šou úspěšné ředitelky televize (v podání Nicole Kidman), která vymyslela mnoho nových, divácky atraktivních soutěží. Protagonista soutěže, jemuž však Joanna svým výmyslem zničila život, se náhle zjeví v sále a začne střílet. Joanna vše přežije bez větší újmy, ovšem mnohem horší ránou pro ni je propuštění – televize si nemůže dovolit takové skandály. Joanna se zhroutí, a tak její manžel objeví spásné řešení: odstěhují se do Stepfordu, oázy měšťáckého života a rodinné idyly, kde se pokusí zachránit své rozpadající se manželství.

A skutečně, Stepford je ve všem naprosto dokonalý: vše funguje, jak má. Krásné ženy mají vždy načinčané domácnosti, napečené koláče, skvělý make-up a úsměv na tváři. Jejich manželé jsou šťastní – volný čas tráví v mužském klubu, kam ženy nesmějí, v ničem se nenamáhají a dokonce jim jejich ženy při sexu hlasitým vzdycháním dokazují, jak jsou skvělí milenci.

Joanna se seznámí s dalšími novými páry ve Stepfordu. Skamarádí se, protože většina stepfordských žen je trochu divná – baví je jen uklízet a péct, ve čtenářském klubu čtou jen kuchařky a jediné, na co myslí, je dobro jejich manželů. Joanně se to nezdá, ale zároveň se snaží přiblížit se jejich „dokonalosti“. Postupně se ale začínají dít divné věci jako to, že se jedna stepfordská panička „porouchá“, Joanini známí se náhle změní a ze svérázných a zajímavých lidí jsou najednou jen sterilně stepfordsky dokonalí partneři. A v tom to Joanně začne docházet: na internetu zjistí, že všechny stepforské paničky dříve byly velmi úspěšnými ženami – ředitelky velkých firem, vědkyně, umělkyně. Jejich muži ale stáli v jejich stínu, vadilo jim, že oni nemají podle zaběhlých pořádků navrch, že méně vydělávají, jsou méně úspěšní, doma jim chyběl obvyklý servis … a tak se rozhodli inteligenci, schopnosti a osobnost své ženy obětovat ve prospěch svého ega, aby byli i ve své malosti oproti svým ženám velcí. Aby je jejich ženy milovaly psí oddaností, a oni pro to nemuseli ani hnout prstem. Aby měli pocit, že jsou skvělými charaktery a milenci, a aby mohli svůj čas trávit „chlapskými“ řečmi, a pitím.

A tak své ženy (případně muže) postavili na výrobní linku, které jim do mozků vložila čipy a nahrála odpovídající programy, upravila vzhled a chování. Manželky jsou na dálkové ovládání a dokonce fungují i jako bankomat.

Joanin manžel je zlákán zázrakem, který si užívají ostatní stepfordští muži, a tak se rozhodne Joannu obětovat. Nastává snad jediná dramatická chvilka v celém filmu, kdy se Joanna dozvídá o celém stepfordském komplotu a nakonec rezignující sjíždí se svým mužem do podzemní laboratoře, kde se má udát její přeměna. A skutečně: v dalších záběrech ji vidíme, jak s úsměvem a pocitem naplnění projíždí mezi regály supermarketu a na plese uspořádaném na počest manželů má oči jen pro svého muže. Můžeme si ale oddechnout: to vše je jen hra, která má zmást okolí, aby bylo možno dát průchod spravedlnosti. Joannin muž se vytratí a v laboratoři zničí všechny programy, které drží mozek stepfordských paniček v područí. Najednou se ženy jedna po druhé začnou probouzet a vztekle se vrhají na své manžely. Ve Stepfordu nastává revoluce. Po dramatickém rozuzlení se ukáže, že hlavou celého experimentu není cynický a ješitný muž, ale žena, která trpěla při pohledu, jak se staré dobré pořádky mění. A tak zapojila své neurochirurgické znalosti, IBM a Mattell (výrobce Barbie), aby zakonzervovala svůj ideální svět. Nakonec ale ona i její manžel-robot umírají (nešťastnou náhodou) a vše se opět ubírá „přirozenou“ cestou. Konec dobrý, všechno dobré. Jak zhodnotit tento film? Je možné ho považovat za feministický? Je možné mu dokonce uvěřit, že se o něco takového pokoušel? Podle jeho nejmarkantnějších rysů se lze domnívat, že ano: hovoří proto hlavní motiv filmu, kdy muži obětují své ženy, jen aby získali lepší pocit ze sebe sama, kdy je degradují na úroveň univerzálního robota, protože jim nevadí žít s ne-lidskou bytostí, neboť to je vyváženo jejich vlastním pozvednutím na úroveň boha. Nečekanou „komplikací“ v tomto jednoduchém schématu proto je skutečnost, že za vším stojí žena. To je možné vykládat si jako snahu mužů obecně uhnout před zodpovědností za věci, které dělají, ale i jako skutečnost, že na nerovném postavení mužů a žen vždy participovaly i ženy samy.

Matoucí je však rozhodně to, jak je ve filmu nazvána stepfordská „idyla“. Ačkoli je pro Joannu zdejší život téměř hororem, na konci filmu mluví o tom, že chce žít jako předtím, že její život dokonalý být nemusí. Vzpomeneme-li si ovšem na stepfordské poměry, mají k dokonalosti daleko, tedy pokud dokonalost nespatřujeme v perfektní organizaci moderního otrokářského systému. Jako zbytečná a trapná je z feministické perspektivy poslední scéna, kdy jsou do role stepforských paniček postaveni muži, bloudící po supermarketu a snažící se naučit nakupovat. Feministický „ráj“ rozhodne nestojí na představě pouhého prohození rolí. Celkové poselství filmu je tedy nejednoznačné a rozpačité, ale neznamená to, že nestojí za to film vidět.

Vynikající je herecký výkon Nicole Kidman, která je přesvědčivá v tak rozdílných rolích jako asertivní ředitelka televize (skvělá je scéna, kdy je Joanna na koberečku a dozvídá se o svém vyhazovu) i milující manželka na dálkové ovládání. Zajímavý je také pohled do amerického života padesátých let, který je ve Stepfordu zakonzervován. Jeho realističtější ztvárnění sice najdeme spíše například ve filmu Hodiny, ale Stepfordské paničky svou povahou nemíří k retru, ale sci-fi, takže vlastně není co vyčítat. A rozhodně zajímavé jsou úvodní titulky, které neplní jen informační funkci, ale jsou plnohodnotnou součástí filmu. Co tedy říct závěrem? Film si určitě nenechte ujít, ale možná si raději počkejte, až se objeví ve videopůjčovnách nebo v televizi. Osobně totiž znám lepší filmy, kvůli nimž bych si koupila drahé lístky do kina.

Jitka

Zdroj: Bloody Mary 10 – srpen 2005