Tam, kde se dřív ve škole střílelo, hrají dnes děti divadlo a zpívají

V Česku je v současnosti velkým tématem inkluzivní vzdělávání. Již několik let řešíme, zda inkluze ano či ne. V Německu je však tato debata zásadně posunutá. Tuto otázku už si nikdo neklade, debatuje se pouze o způsobu jak. Vidět vedle sebe v jedné třídě dívku v muslimském šátku, chlapce s africkými předky, blonďatého kluka nebo dítě z turecké rodiny, stejně jako holku s Downovým syndromem rozhodně není žádná výjimka nebo něco, nad čím byste se měli pozastavit nebo dokonce pohoršit. O přínosech tohoto integračního přístupu jsme se jeli přesvědčit v rámci projektu Výchova k respektu a toleranci: od učitelů k dětem, stáž zaštiťovala naše partnerská organizace Step by Step ČR.

Co všechno je jinak

V rámci týdenní stáže jsme měly možnost podívat se jak do škol, které jsou situované v chudých čtvrtích Berlína a na okrajových berlínských předměstích, tak do místa, které bylo dříve postrachem okolí, protože zde docházelo k útokům na personál školy, násilí mezi dětmi bylo na denním pořádku a vyučující dokonce v roce 2006 požadovali uzavření školy, protože učit zde bylo o zdraví. Právě příklad těchto a dalších škol ukazuje, že změna je možná a propojení domácího a přistěhovaleckého principu může v praxi fungovat.

Jedním důvodem může být, že třídy nejsou koncipovány ročníkově homogenně, naopak se v jedné třídě potkávají děti z 1., 2. a 3. třídy, v některých školách jsou dokonce spojené i čtvrté až šesté třídy. Ve třídách s nejmladšími dětmi tvoří první ročník jen třetinu, což vede přirozeně ke kooperaci dětí ve skupině. Starší děti poté, co splní svůj příděl práce, automaticky pomáhají mladším. Tento přístup je bezesporu náročný na přípravu, my jsme však většinou viděli hladce fungující chod výuky. Další výhodou tohoto konceptu je to, že se děti nemusí striktně držet svého ročníku, ale v případě, že jim jde probíraná látka lépe, mohou plnit úkoly pro starší, pokud naopak potřebují v nějaké oblasti získat větší jistotu, plní úkoly pro mladší děti. Z genderového hlediska bylo zajímavé, že jsme téměř neviděly oddělené skupiny dívek a chlapců, a to ani ve chvílích, kdy si děti samy vybíraly, jak se uspořádají.

Na první pohled byla patrná jedna zásadní odlišnost oproti většině škol v ČR, a to zastoupení obou pohlaví v učitelském sboru. Stejně jako v ČR je mužů na primárním stupni vzdělávání výrazně méně, nicméně jejich počet není zcela zanedbatelný. Zatímco naše skupina byla výhradně ženská (což dokonce několikrát vzbudilo údiv a my jsme to musely vysvětlovat), ve výuce jsme viděly řadu mužů i u těch nejmenších dětí. Čím to je? Nasnadě je zdůvodnění výší platu. Němečtí vyuučujíví berou pětkrát více než čeští, nehledě na prestiž, které se toto povolání v Německu těší. Učitelé a učitelky jsou na srovnatelné úrovni jako ochranné složky státu, mají nárok na rentu apod.

Atmosféra ve školách byla velmi pozitivní, celá naše delegace si všimla klidu, který z vyučujících vyzařoval. Pro zdejší učitele a učitelky je zachování klidu velmi důležité a vnímají to jako významnou hodnotu ve vzdělávacím procesu. Ačkoli jsme občas slyšely i zvýšení hlasu, naprostá většina konfliktů byla řešena jakoby mimochodem. Naše paní učitelky toto velmi často hodnotily jako jednu z věcí, kterou by se chtěly nechat inspirovat. A to přesto, že se prostředí mnohdy liší i v počtu dětí ve třídě. V Berlíně jsme zaznamenaly ve většině případů ve výuce více než jednoho dospělého, což v Česku zatím stále ještě není úplně běžné. Ve výuce není jen pedagog či pedagožka a jejich asistent či asistentka tak, jak je známe z ČR, ale i různé další osoby, které pomáhají s učením – asistent na čtení, asistentka na matematiku, speciální pedagožka či pomocník z řad rodičů.

V navštívených školách byl kladen důraz na pravidla a jejich dodržování. Školní nebo třídní pravidla jsou většinou sepsána samotnými dětmi, učitelé i učitelky však důsledně dbají na jejich přenos do každodenního života třídy. Dle našeho názoru jsou právě pravidla hlavním důvodem toho, že jsme nenarazily ani na jednu školu, kde by nebylo před začátkem vyučování nebo o přestávkách slyšet přes křik dětí vlastního slova. I při vyučování děti pracovaly soustředěně, vyučující fungovali spíše jako průvodci a průvodkyně, pozornost si většinou nebylo třeba vynucovat.

Na všech navštívených školách byl k dispozici prostor, kde pracuje výchovná poradkyně, speciální pedagog či školní psycholožka. Sem je možné poslat dítě, které v daný okamžik dohodnutá pravidla nedodržuje a nezvladatelně narušuje výuku (tím, že si třeba lehne na zem nebo kontinuálně vykřikuje a vyrušuje), ale i tehdy, když vznikne mezi dětmi o přestávce konflikt, který není řešitelný dětskými mediátory.

Klid ve škole je do velké míry způsoben i tím, že všechny školy měly nadstandardně veliké venkovní prostory, kde se odehrával školní život o přestávkách. Tím, že je výuka většinou koncipována do dvouhodinových bloků, vzniká delší přestávkový čas a děti se opravdu mají kde vyřádit. Viděly jsme velká hřiště, sportoviště, ale i stoly s lavicemi a např. skleníky či zahrádky. O řešení případných konfliktů na školním dvoře se během přestávek starají starší vrstevníci a vrstevnice, tzv. Konfliklotsen. Holky a kluci z šestých tříd (což je nejvyšší ročník německé alternativy k naší základní škole) se na svou roli mediátorů a mediátorek přestávkových konfliktů připravují během celé páté třídy.

Koncept celodenní školy

Některé školy bývají otevřené po celý den, což není v Německu zcela obvyklý koncept. Místo klasického rozdělení dopoledne škola, odpoledne družina, jak ho známe i z českých škol, je škola koncipovaná jako celodenní aktivita, ve které se volnočasové a výukové aktivity propojují. Děti tráví více času pohromadě, což usnadňuje socializaci a vede k většímu porozumění vzájemným odlišnostem. Zastánci a zastánkyně tohoto přístupu argumentují vyrovnáváním šancí: děti ve svém školním pokroku nejsou tolik závislé na domácí podpoře od rodičů, nedostávají domácí úkoly, škole se věnují pouze ve škole. Tento argument má váhu zejména u těch rodin, kde rodiče sami nemají vzdělání, neznají německý školský systém, nebo dokonce nemluví německy.

Další samostatnou kapitolou, která školám pomáhá integrovat děti z různých prostředí, je práce s rodiči. Na základní škole pojmenované podle spisovatelky a novinářky žijících v meziválečném Německu, Eriky Mann, mají rodiče možnost a někdy i povinnost přijít se svým dítětem do školy v čase mezi osmou a půl devátou ráno. Cílem je, aby rodiče pomohli dětem se školní přípravou. Na další škole jsme zase viděly rodičovskou místnost přístupnou celé dopoledne, která slouží pro účely vzájemného setkávání se. Rodiče si zde mohou udělat kávu či čaj a posedět a popovídat. Jinde fungoval program na společné snídaně, kde sociálně slabým dětem bylo toto jídlo hrazeno ze společného fondu.  

Hudba a divadlo jako univerzální jazyk

Základní škola v Kampusu Rüttli je koncipována jako škola s důrazem na výuku hudby, ZŠ Eriky Mann zase zdůrazňuje jako průřezové téma divadlo. Jak řekla paní ředitelka této školy, Birgit Habermann, skrz divadlo může každé dítě zažít svůj úspěch. Kdo je introvertní, zvládne stát na jevišti a znázorňovat strom, komu pozornost nevadí, může se na jevišti projevit dle libosti. Divadlo a hudba jsou chápány jako univerzální řeč, kterou mohou používat i děti, které mají jakýkoliv jazykový handicap. Ve škole Rüttli se každé dítě naučí hrát na nějaký hudební nástroj. Začíná se orffovými nástroji, ve třetí třídě mají děti zobcovou flétnu, od čtvrté se mohou specializovat na konkrétní nástroj z široké nabídky.

80 % dětí s jinou mateřštinou než němčinou

Ředitelky a ředitelé jednotlivých škol nám rozhodně nemalovali vše pouze růžovými barvami. Ve většině škol je téměř 80 % žáků a žákyň jiného než německého původu, resp. němčina není jejich prvním mateřským jazykem. Většina dětí pochází z prostředí, které bychom mohli označit jako nedostatečně podnětné, většina rodin pobírá nějakou formu sociálních dávek. Ředitelé i ředitelky by uvítali více vyučujících ve třídách, častější dělení na menší skupiny. Jako hlavní poselství svých škol však uváděli, že je důležité v započatém úsilí vytrvat, protože se to opravdu vyplatí. Např. tím, že jejich žáci a žákyně mívají srovnatelné výsledky s vrstevníky a vrstevnicemi z jiných škol, nebo že až 80 % jejich dětí dostává doporučení jít na střední školu nebo gymnázium.

V rámci stáže byly navštíveny tyto školy umístěné v následujících lokalitách: Grundschule am Amalienhof Spandau, Charlotte Salomon Grundschule Kreuzberg, Grundschule Campus Rüttli Neuköln, Erika Mann Grundschule Berlin Mitte, Otto Wels Grundschule Kreuzberg, Evangelische Schule Berlin Mitte (ESBM).

Projekt Výchova k respektu a toleranci: od učitelů k dětem je financován z Evropského sociálního fondu (ESF), Operačního programu Praha - pól růstu ČR. Prostřednictvím šesti seminářů předáváme učitelkám z osmi pražských škol inspirativní metody výuky, které účastnice školení v rámci kolegiální podpory sdílí se svou kolegyní v domovské škole. Díky projektu vznikne metodika, jak si lze během výuky všímat odlišností dětí a jak je všechny rovnoměrně zapojit do výuky. Její součástí bude soubor inovativních technik, které lze využít při práci s dětmi, zejména metody aktivního učení (např. metoda Wanda, vzájemné návštěvy ve třídách, párové vyučování, mentoring, zpětná vazba formou popisného jazyka).