Topolánkův projev k pláči nebo k smíchu?
10. duben 2007
| Alena Králíková, Gender Studies, o.p.s.
Nedělní velikonoční podvečer a večer jsem věnovala překladu protestní nóty České ženské lobby, jíž je Gender Studies, o.p.s., členkou, a vystoupení páně premiéra k oficiálnímu zahájení Evropského roku rovných příležitostí pro všechny. Dovedu si představit mnohem lépe strávený sváteční večer, ale slíbila jsem to a sliby se snažím plnit. Musím ale přiznat, že detailní čtení proslovu pana premiéra mě několikrát doslova zvedlo ze židle a přimělo slibu trochu litovat.
Nedělní velikonoční podvečer a večer jsem věnovala překladu protestní nóty České ženské lobby, jíž je Gender Studies, o.p.s., členkou, a
vystoupení páně premiéra k oficiálnímu zahájení Evropského roku rovných příležitostí pro všechny. Dovedu si představit mnohem lépe strávený sváteční večer, ale slíbila jsem to a sliby se snažím plnit. Musím ale přiznat, že detailní čtení proslovu pana premiéra mě několikrát doslova zvedlo ze židle a přimělo slibu trochu litovat.
Už i proto, že jsem měla příležitost v pondělí 2. dubna mluvit osobně s Vladimírem Špidlou a Janem Jařabem o plánech Evropské komise v oblasti rovných příležitostí. Byli velmi konkrétní a nešlo o povšechné poukazování na Roadmap for Equality. Bez růžových brýlí uznávám, že v kontextu situace, v níž se dnes Česká republika nachází a s vědomím přístupu současné vlády (dávno před přečtením proslovu Mirka Topolánka) k principu rovných příležitostí, byly dojmy z tohoto rozhovoru snad až příliš idealistické. Na druhou stranu, proč by to v jistém časovém horizontu nemohlo vyjít a fungovat?
Proč ne? Protože: v české politice stále, bohužel, převládají politici a političky (ano, je to tak…), kteří vnímají spojení „rovné příležitosti“ jako červený hadr před očima (vezměme ještě v potaz místní konotace červené či snad až rudé barvy…).
Nevím tedy, zda mě má proslov pana Topolánka rozesmát nebo rozbrečet. Jedna věc je totiž přečíst si text proslovu v novinách nebo na internetu, druhá je pak číst jej podrobně, překládat, hledat slova a zejména významy, kontext mezi řádky.
Dovolím si jej krátce citovat: „Pokud se žena rozhodne věnovat roli, kterou jí svěřila příroda, pak nepotřebuje, aby se jí zákon snažil srovnat s mužem. Naopak potřebuje flexibilní pracovní trh, který jí umožní zaměstnat se za podmínek, které budou oběma stranám vyhovovat. A samozřejmě potřebuje podporu rodiny.“
Nebudu zabíhat do podrobností, rozebírat „rozdíly“ mezi principem rovných příležitostí a flexibilním pracovním trhem, resp. opatřeními pro slaďování osobního, rodinného a pracovního života... Vzhledem k tomu, že bych ráda věřila, že mluví-li pan premiér o něčem, má o daném tématu alespoň ponětí, chtěla bych se ho - jako oprávněná volička - zeptat, jaký rozdíl vidí mezi principem „rovných příležitostí pro ženy a muže“ (a prosila bych - odpoví-li kdy - aby nezabíhal do jakýchkoli jiných principů rovnosti příležitostí) a „podmínkami pro slaďování osobního, rodinného a pracovního života“.
Ano, třeba bych si měla říci: „cos čekala?“ Čekala jsem alespoň minimální respekt. Místo toho přijde levné ohánění se postem Džamily Stehlíkové. Co udělali členové a členky ODS pro přijetí zákona o registrovaném partnerství? To, že prošel i přes jejich nezdvihnuté ruce, je onou podporou zákona? Jak může pan premiér tvrdit, že „tato vláda udělala pro oblast rovných příležitostí více než vlády předchozí“? Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů tu přece byla už i za vlád přechozích… Netvrdím, že měla mnoho zubů (jako protiklad bezzubosti), ale existovala a čas od času měla dobré návrhy (ne že by se setkaly s velkou vstřícností…). Copak si pan premiér opravdu myslí, že voliči a voličky mají kratší paměť než on sám???
Opravdu mě v tuto chvíli zajímá, jaké podoby se dostane antidiskriminačnímu zákonu…
vystoupení páně premiéra k oficiálnímu zahájení Evropského roku rovných příležitostí pro všechny. Dovedu si představit mnohem lépe strávený sváteční večer, ale slíbila jsem to a sliby se snažím plnit. Musím ale přiznat, že detailní čtení proslovu pana premiéra mě několikrát doslova zvedlo ze židle a přimělo slibu trochu litovat.
Už i proto, že jsem měla příležitost v pondělí 2. dubna mluvit osobně s Vladimírem Špidlou a Janem Jařabem o plánech Evropské komise v oblasti rovných příležitostí. Byli velmi konkrétní a nešlo o povšechné poukazování na Roadmap for Equality. Bez růžových brýlí uznávám, že v kontextu situace, v níž se dnes Česká republika nachází a s vědomím přístupu současné vlády (dávno před přečtením proslovu Mirka Topolánka) k principu rovných příležitostí, byly dojmy z tohoto rozhovoru snad až příliš idealistické. Na druhou stranu, proč by to v jistém časovém horizontu nemohlo vyjít a fungovat?
Proč ne? Protože: v české politice stále, bohužel, převládají politici a političky (ano, je to tak…), kteří vnímají spojení „rovné příležitosti“ jako červený hadr před očima (vezměme ještě v potaz místní konotace červené či snad až rudé barvy…).
Nevím tedy, zda mě má proslov pana Topolánka rozesmát nebo rozbrečet. Jedna věc je totiž přečíst si text proslovu v novinách nebo na internetu, druhá je pak číst jej podrobně, překládat, hledat slova a zejména významy, kontext mezi řádky.
Dovolím si jej krátce citovat: „Pokud se žena rozhodne věnovat roli, kterou jí svěřila příroda, pak nepotřebuje, aby se jí zákon snažil srovnat s mužem. Naopak potřebuje flexibilní pracovní trh, který jí umožní zaměstnat se za podmínek, které budou oběma stranám vyhovovat. A samozřejmě potřebuje podporu rodiny.“
Nebudu zabíhat do podrobností, rozebírat „rozdíly“ mezi principem rovných příležitostí a flexibilním pracovním trhem, resp. opatřeními pro slaďování osobního, rodinného a pracovního života... Vzhledem k tomu, že bych ráda věřila, že mluví-li pan premiér o něčem, má o daném tématu alespoň ponětí, chtěla bych se ho - jako oprávněná volička - zeptat, jaký rozdíl vidí mezi principem „rovných příležitostí pro ženy a muže“ (a prosila bych - odpoví-li kdy - aby nezabíhal do jakýchkoli jiných principů rovnosti příležitostí) a „podmínkami pro slaďování osobního, rodinného a pracovního života“.
Ano, třeba bych si měla říci: „cos čekala?“ Čekala jsem alespoň minimální respekt. Místo toho přijde levné ohánění se postem Džamily Stehlíkové. Co udělali členové a členky ODS pro přijetí zákona o registrovaném partnerství? To, že prošel i přes jejich nezdvihnuté ruce, je onou podporou zákona? Jak může pan premiér tvrdit, že „tato vláda udělala pro oblast rovných příležitostí více než vlády předchozí“? Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů tu přece byla už i za vlád přechozích… Netvrdím, že měla mnoho zubů (jako protiklad bezzubosti), ale existovala a čas od času měla dobré návrhy (ne že by se setkaly s velkou vstřícností…). Copak si pan premiér opravdu myslí, že voliči a voličky mají kratší paměť než on sám???
Opravdu mě v tuto chvíli zajímá, jaké podoby se dostane antidiskriminačnímu zákonu…