V českém překladu vyšla kniha - Domácí násilí od Helen Conway

ukázka z knihy

Proč právě já?
Domácí násilí je šokující zkušenost. Když oběť do vztahu vstupovala, neočekávala, že bude mít soužití násilný charakter. Začínala nový život se svým partnerem plná naděje a důvěry v něj. Když se objeví útoky a týrání, mnoho obětí si začne klást otázky: Kde se stala chyba? Proč mě začal bít? Anne trpěla domácím násilím sedm let a mučila se těmito otázkami.
Kdykoli mě uhodil, lámala jsem si hlavu a snažila se to pochopit – proč já? Myslela jsem, že když přijdu na to, proč mi to dělá, možná, že dokážu přijít i na to, jak to zastavit. Někdy jsem měla pocit, že to muselo být něco zjevného – připálila jsem mu toast nebo se u nás zastavila moje matka (kterou nenáviděl). Ale jindy pro to nebyl žádný očividný důvod – žádné vysvětlení. Tak hrozně moc jsem si přála, aby pro to byl nějaký důvod – jakýkoliv důvod. Protože jestli k tomu žádný důvod není, není tu ani žádná naděje. Snažila jsem se přijít na možné omluvy pro jeho chování, bez ohledu na to, že nedávaly smysl. Zpočátku to pomáhalo. Omluvila jsem ho, a dokud jsem se nad tím moc nezamýšlela, dokázala jsem se s násilím vyrovnat. Nakonec jsem si ale musela přiznat, že žádná omluva v jádru nezní věrohodně. Prostě jsem neměla tušení, proč to dělá. A jestliže jsem to nevěděla, neexistovala žádná možnost, jak bych to mohla změnit. Teprve když jsem si to poprvé připustila, vyhledala jsem pomoc.

Mnoho obětí hledá příčinu násilí. Některé jsou jako Anne přesvědčeny, že nalézt příčinu je prvním krokem k hledání řešení. Jiné zase hledají vysvětlení jako protiváhu k zoufalému pocitu nespravedlnosti. Jejich přátelé nebo příbuzní žijí v milujících a pozorných vztazích. Kladou si otázku, proč nemohou mít to, co mají jejich známí? V čem se liší? Věřící oběti se snaží přijít na to, jak mohl Bůh dopustit, aby se tohle stalo. Je to opravdu úděl, který mají v životě nést, nebo se někde stala hrozná chyba? Jestliže ano, proč je Bůh nezachrání?
Není snadné najít na takové otázky jednoduchou odpověď. Existuje však mnoho různých teorií o společenských příčinách i domněnkách obětí, na které je dobré se blíže podívat.

Je to chyba oběti?
Mnoho obětí se domnívá, že za násilí si mohou samy. Myslí si, že agresora rozčílilo něco, co udělaly. Nebo si prostě nic lepšího nezaslouží, protože jsou tak neschopné. Mohou si myslet například toto:
„Kdyby se mi jenom podařilo uklidit a dát děti spát dřív, než přijde z práce, nebyl by tak podrážděný.“
„Kdybych se jenom naučila říkat správné věci, tak bych ho tolik nerozčilovala.“
„Kdybych jen nebyla tak hloupá, určitě by mě líp snášel.“
„Kdyby byl mým prvním manželem, byl by si mnou daleko jistější.“
Tyto domněnky jsou často podpořeny tím, co agresor své partnerce říká. Fyzické násilí je, jak již víme, často doprovázeno slovními útoky. Součástí těchto útoků bývá snaha agresora svalit vinu za své činy na oběť. Agresor se snaží omluvit své chování tím, že svou oběť kritizuje. Tvrdí například, že si nemůže pomoci a zuří jenom proto, že je tak špatná hospodyně. Nebo že ho ničí to, že nikdy nedokáže vyjít s tím, co jí na domácnost dává – je prostě chamtivá a nedokáže pochopit, že po těžkém dni v práci jsou peníze na pivo stejně důležité jako peníze na školní uniformy.
Při bližším pohledu ale mnoho žen zjistí, že jsou obviňovány z něčeho, co neudělaly nebo za co nemohou. Agresor například obviní ženu, že nedokázala zajistit, aby pro něj zbylo dost mléka na snídani. Přitom se mohlo stát, že se mlékař v onen den opozdil. Nebo se rozčílí, protože oběť nedokázala utišit plačící dítě, když se díval na fotbal. Jenže dítěti se třeba právě prořezávají zoubky a plakat nepřestane. Agresor dokonce může mít protichůdné požadavky, které jeho partnerka nemůže splnit. Anne zažila toto:
Jednou večer mě požádal, abych s ním šla do hospody. Seděla jsem se skupinou jeho přátel – byla tam ještě jedna žena, ale zbytek byli jeho kamarádi z práce. Docela jsem se bavila – hodně se smáli a vtipkovali a já se k nim přidala. Když jsme přišli domů, začal mě fackovat a říkal, že nesnese, abych flirtovala s jinými muži a snažila se být středem pozornosti. Několik dní jsem s ním do hospody nešla, ale příští pátek slavil náš soused narozeniny a manžel trval na tom, že musím jít také slavit. Šla jsem, ale dala jsem si pozor, abych si sedla do kouta, a pokud to šlo, s nikým jsem nemluvila. Když jsme přišli domů, opět mě udeřil a říkal, že se stydí za to, že má tak hroznou manželku, a že jsem ho schválně ztrapnila.
Je možné, že existuje pár rodin, kde spolu manželé opravdu „bojují“, kde se partneři navzájem vyprovokují k oboustranným projevům násilí. To je ovšem něco jiného než projevy domácího násilí, které jsou charakterizovány nerovnováhou moci, kdy jeden partner záměrně a systematicky týrá toho druhého. Svalování viny na oběť je samo o sobě formou týrání a zpravidla je projevem toho, že se agresor snaží vyhnout odpovědnosti za své jednání.
Jednotlivý násilný čin může být vyvolán tím, že oběť agresora rozčílí nějakou maličkostí. Třeba rozlije čaj na nový koberec nebo zapomene vyzvednout oblek z čistírny. I v těchto případech je ale třeba mít na zřeteli, že nikdo nemá právo „trestat“ partnera fyzickým násilím. Každý občas dělá chyby nebo někoho rozčílí. To ale nikomu nedává právo použít proti němu násilí. Domácí násilí je špatné. Na vině je agresor, nikoliv oběť.
Je to jenom kvůli alkoholu?
Oběti i násilníci si často s domácím násilím spojují přemíru alkoholu. Vazba mezi agresivním chováním a alkoholem bezpochyby existuje. Podle studie odborného periodika British Medical Journal má 74 agresorů ze 100 problémy s alkoholem. Jiné studie, zejména americké, naznačují, že 36–52 % mužů, kteří bijí ženy, zároveň pije.
A opravdu, již v Bibli se praví, že alkohol dokáže nepříznivě ovlivnit chování.
„Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není.“ (Přísloví 20,1).
Bylo by však přehnaně zjednodušené říci, že alkohol je příčinou domácího násilí. Někdy to je jen pohodlná výmluva. Agresor může zbít svou ženu a tvrdit: „To jsem nebyl já – bylo to to pití. Neudělal bych to, kdybych se nenapil.“
Často to není pravda. Muž, který má problémy s alkoholem, může bít svou ženu i tehdy, když není pod jeho vlivem. Díky skleničce agresor spíše ztrácí zábrany a dává snadněji průchod skrytým násilným sklonům. Je možné, že často mívá chuť ženu uhodit, ale drží se zpátky, protože se třeba bojí, aby to neviděly děti. Když se napije, jeho úsudek je zamlžen a už mu to jako důvod, proč se držet zpátky, nepřipadá. Nebo mu pití dodá odvahy k činu, které se mu normálně nedostává.
„Budu si se svou ženou dělat, co chci – a děti ať se jdou vycpat. Ať si koukají zvykat.“