Válka rodu ženského

Přes korona krizi si svět před čtrnácti dny připomněl 75. výročí od konce 2. světové války. V českém mediálním prostoru se výročí navíc neslo v duchu debat nad policejní ochranou pražských komunálních politiků a snahou Ruska o jediný správný výklad konce války a způsobu osvobozování střední a východní Evropy. Ať už sledujeme články ke konci války z jakékoliv perspektivy, vždy se jedná o mainstreamový pohled na dějiny. Pohled, v němž v naprosté většině chybí ženy. Nebo jsou ženy zmiňovány pouze jako oběti. Anonymní. Ony představují to tzv. civilní obyvatelstvo, které je vystaveno všem hrůzám. Anonymně. Civilnímu obyvatelstvu se nestaví památníky, nedostává se do muzeí, v učebnicích je mu věnována malá poznámka.

Tento stav podtrhuje analýza jedné z českých učebnic dějepisu pro 9. ročník, která zkoumala zmínky o ženách a obrázky, na nichž jsou ženy vyobrazeny. Analýza vznikla jako jedna z aktivit do výuky na základních školách pro účely metodiky pro vyučující s názvem Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Ukázala, že největší skupinu tvořily ženy, které během války zemřely, tedy ženy jako oběti války. Další skupina byla na ozdobu, jako např. socha tančících dívek v ruinách města Stalingrad nebo žena v písničce Škoda lásky. Na jednom obrázku byla žena, kterou objímá voják. Jmenovitě se do učebnice dostaly pouze dvě ženy: Inka Bernášková a Anna Franková. Rovněž dřívější komunistická propaganda dovolovala obraz ženy pouze buď jako hrdinky (ideálně zdravotní sestry starající se o zraněné vojáky), nebo oběti.

Přitom např. v rámci mobilizace sovětské armády narukoval téměř milión žen. Ženy bojovaly napříč armádami jako pilotky bitevních strojů, byly nasazeny jako řidičky tanků, bojovaly v partyzánských skupinách. Obrovské zástupy žen byly totálně nasazené, tisíce čelily násilí jednotlivých armád včetně znásilňování. Bez povšimnutí zůstávaly dlouhou dobu zkušenosti žen, které kvůli tomu, že nenarukovaly do armády, čelily každodenním existenčním, ale i morálním otázkám. Byly to ženy, na kterých ležela tíha zodpovědnosti za zajištění rodiny a jejich bezpečí. Ženy rozhodovaly o tom, komu pomoci, s kým se rozdělit o příděly potravin, koho ukrýt atd. Přesto se jejich hlas a zkušenost dlouho nehodily do narativu správného výkladu dějin. Jejich svědectví neměla být zraňující, v jejich vyprávění se očekávala autocenzura, která nebude jitřit nepříjemné vzpomínky. Specifická válečná zkušenost žen jako by neexistovala.

Pokud mluvíme o druhé světové válce, měly bychom mít na paměti, že to nebyla čistě mužská záležitost. Je třeba doplňovat zkušenost žen, ptát se po jejich příbězích, poslouchat jejich problémy, kterým čelily ať již v zázemí, tak v první linii. Právě o to se snaží projekt Československo v paměti žen, což je právě připravovaný počin Gender Studies, o.p.s. a DÍLNA Organic NET, s.r.o., který má za cíl vytvořit podporu pro výuku moderních dějin Československa na ZŠ a představit dějiny trochu jiným způsobem, který reflektuje jednotlivé lidské životy, které se odvíjely v návaznosti a často i navzdory velkým dějinným událostem.