Válka v paměti hokejistů
Válka v paměti hokejistů
Druhý program české televize požívá pověsti kulturní instituce. Tak byl koncipován v době, kdy ho zakládal Ivo Mathé s Jiřím Pittermanem, a tak skutečně dlouho fungoval.
Dnes vedení České televize sice formálně udržuje jeho pověst, ale praxe je jiná. Například 8. května měl na "dvojce" proběhnout tématický večer k výročí konce války.
Ovšem ČT ho na poslední chvíli vyřadila z programu a nahradila hokejovým utkáním z Vídně.
Z vysílání tak vypadla i premiéra dokumentu Válka v paměti žen, prestižního projektu autorek Pavly Frýdlové a Dagmar Smržové.
Na svůj život za války tu vzpomíná šest starých dam z různých prostředí, napříč tehdejším Československem, napříč kulturním, společenským i politických spektrem.
Sudetská Němka z České Lípy, kterou po válce odsunuli, přestože její rodina byla antifašistická a pročeskoslovenská.
Další žena pochází ze smíšeného manželství, prošla jako sedmnáctiletá peklem vyhlazovacích táborů a všechno přežila hlavně proto, aby nezpůsobila bolest mamince, která zůstala v Praze.
Ta třetí je dcerou pražských komunistických intelektuálů, kteří ve třicátých letech odešli do Sovětského svazu. Tam byl otec zatčen a ona se nakonec připojila ke Svobodově armádě a probojovala se s ní do Prahy.
Překladatelka Kateřina Pošová, rodačka z Košic, přežila selekci na osvětimské rampě, protože si intuitivně přidala tři roky a řekla, že je jí sedmnáct. Jí, stejně jako tolika jiným, nikdo po válce nezůstal.
Další žena vypráví o svém životě během totálního nasazení v Německu pod palbou.
A otec poslední ženy byl členem odboje. Zatkli ho i s celou rodinou a odvezli do terezínské pevnosti. Tam byl otec sťat a dcera převezena do lomu v Mauthausenu.
Dokument je součástí projektu Gender Studies Paměť žen. Pavla Frýdlová má za sebou vydání fascinující dvoudílné knihy Všechny naše včerejšky, kde svůj život za války a socialismu reflektuje několik desítek pamětnic.
Stejně jako dokument Válka v paměti žen je to rub české historie, ukázka jejího dopadu na soukromé životy lidí, kteří nikdy nechtěli nic jiného než v klidu žít.
Hrdinkám filmu bylo na začátku války čtrnáct či o málo víc. O všem, co je za potkalo, mluví bez nenávisti - jinak by asi nedokázaly mluvit vůbec.
Je to film, který by se měl promítat povinně na všech školách. Místo toho má nulovou propagaci a Česká televize přeřadila jeho vysílání na 22. května. Jak se to mohlo stát?
Ředitel Jiří Janeček by jistě protestoval, kdybychom ho obvinili, že je pro něj hokej důležitější než úcta k obětem fašismu. Řekl by nejspíš, že smlouva na vysílání hokejového utkání byla uzavřena už dávno.
A možná by prohlásil, že o smlouvě nevěděl, protože ji uzavřela programová ředitelka Vrtíšková, která 5. května podala výpověď.
Je velice nebezpečné myslet si, že na tom nakonec nezáleží. Že se lidé v klidu potěší hokejem a nějaká Válka v paměti žen zatím v klidu počká.
Češi začínají trpět chronickým nedostatkem historické paměti. Přestali jsme po svém reflektovat dějiny, nemáme nejmenší respekt k lidem, kteří za nás bojovali. Kam to vede v praxi?
Česko uspořádalo 8. května monumentální vojenskou přehlídku.
A zatím se britský letec generálmajor Pernický u státních orgánů marně dovolává, aby splnily slib a postavily důstojný domov pro válečné veterány: Máme smůlu, že jsme se narodili v Československu, že jsme šli do války a že dosud žijeme, píše Pernický v otevřeném dopise.
Jeho černý humor je prostě reakcí na cynismus a otupělost mnoha mocných, jimž je zřejmě všechno jedno. Protože váleční hrdinové jim už neublíží, ale byznysmeni kolem MS v hokeji jim mohou zlomit vaz.
Tereza Brdečková, spisovatelka a filmová kritička
Fejeton byl odvysílán v Dobrém ránu s BBC 11. května 2005