Vyjádření Gender Studies k nedělnímu napadaní Kateřiny Jacques
5. květen 2006
| Gender Studies, o.p.s.
Při včerejším pochodu neonacistů Prahou zbili policisté ředitelku odboru pro lidská práva Úřadu vlády Kateřinu Jacques.
Není na předchozí větě něco zarážejícího? Neměli to být právě oni pochodující neonacisté – pokud vůbec někdo – kdo měl být „přiměřeným násilím“ usměrněn do odpovídajících mezí? Policie tvrdí, že Kateřina Jacques „narušovala poklidný průběh pochodu“ – nikde se však už nedozvíme, jak konkrétně takové narušování vypadalo. Vzhledem k tomu, že s sebou Kateřina Jacques měla své dvě děti, těžko si představit, jak asi výrazně po jejich boku zasahovala do průběhu demonstrace.
Není na předchozí větě něco zarážejícího? Neměli to být právě oni pochodující neonacisté – pokud vůbec někdo – kdo měl být „přiměřeným násilím“ usměrněn do odpovídajících mezí? Policie tvrdí, že Kateřina Jacques „narušovala poklidný průběh pochodu“ – nikde se však už nedozvíme, jak konkrétně takové narušování vypadalo. Vzhledem k tomu, že s sebou Kateřina Jacques měla své dvě děti, těžko si představit, jak asi výrazně po jejich boku zasahovala do průběhu demonstrace.
Při včerejším pochodu neonacistů Prahou zbili policisté ředitelku odboru pro lidská práva Úřadu vlády Kateřinu Jacques.
Není na předchozí větě něco zarážejícího? Neměli to být právě oni pochodující neonacisté – pokud vůbec někdo – kdo měl být „přiměřeným násilím“ usměrněn do odpovídajících mezí? Policie tvrdí, že Kateřina Jacques „narušovala poklidný průběh pochodu“ – nikde se však už nedozvíme, jak konkrétně takové narušování vypadalo. Vzhledem k tomu, že s sebou Kateřina Jacques měla své dvě děti, těžko si představit, jak asi výrazně po jejich boku zasahovala do průběhu demonstrace.
Nejvíce zarážející na celém nedělním incidentu je, že pochod neonacistů byl povolený a o „principech“, na jejichž základě byl organizován, nepadlo ani slovo, natož aby byly zpochybněny. Dojem, který v této souvislosti mediální prezentace případu vyvolává, je takový, že je špatné ohrazovat se proti veřejné propagaci neonacismu. Policejní násilí totiž nestihne ty, kdo pochod organizovali, ale ty, kdo s ním a jeho iniciátory přišli vyjádřit nesouhlas. A ty, jež veřejně podporují neonacismus, policie ochrání. Nebo se jich bojí? Svou sílu (a adrenalin) si pak policista – místo na adekvátním zásahu na místě pochodu – vybije na ženě, kterou při výslechu ve služebně ještě ponižuje.
Kateřina Jacques má výhodu v tom, že se lidskými právy zabývá, svá práva zná a dokáže si je obhájit. Plusem také je, že je, jak sama říká, díky své práci a nově i své kandidatuře do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR „známou tváří“ – tzn. že si jí média všimnou a hovoří o zásahu právě i ve vztahu k pozici, kterou Kateřina Jacques zastává. Její nevýhodou ale je, že je ženou, proti níž policisté mohou použít řadu předsudků, aby ji vedle násilného chování ještě slovně ponížili. Otázkou také je, zda by ji jako narušitelku poklidné akce bili, i kdyby na jejím místě byl muž – a třeba ještě se známější tváří. Také by mě zajímalo, zda by si své chování dovolili, kdyby věděli, kdo před nimi stojí a jaké bude mít jejich jednání následky.
Ze strany vedení policie, případně politiků, brzy zcela jistě přijdou první stereotypní argumenty proti chování Kateřiny Jacques. Určitě neopomenou zmínit, že je zarážející, že na demonstraci brala své děti, což by přece „zodpovědná matka“ nikdy neudělala. Může dojít i k tomu, že dodají něco ve smyslu „hysterického chování“, tak často spojovaného se ženami. Můžeme si jen tipovat, kdo se jako první vyjádří k tomu, že Kateřina Jacques výrazně narušila tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami, a reakce policie jednoduše následovala. Jednoznačně také padne – mezi řádky nebo přímo – náznak toho, jak strana, za niž Kateřina Jacques kandiduje – incident využije ke svému zviditelnění.
Není na předchozí větě něco zarážejícího? Neměli to být právě oni pochodující neonacisté – pokud vůbec někdo – kdo měl být „přiměřeným násilím“ usměrněn do odpovídajících mezí? Policie tvrdí, že Kateřina Jacques „narušovala poklidný průběh pochodu“ – nikde se však už nedozvíme, jak konkrétně takové narušování vypadalo. Vzhledem k tomu, že s sebou Kateřina Jacques měla své dvě děti, těžko si představit, jak asi výrazně po jejich boku zasahovala do průběhu demonstrace.
Nejvíce zarážející na celém nedělním incidentu je, že pochod neonacistů byl povolený a o „principech“, na jejichž základě byl organizován, nepadlo ani slovo, natož aby byly zpochybněny. Dojem, který v této souvislosti mediální prezentace případu vyvolává, je takový, že je špatné ohrazovat se proti veřejné propagaci neonacismu. Policejní násilí totiž nestihne ty, kdo pochod organizovali, ale ty, kdo s ním a jeho iniciátory přišli vyjádřit nesouhlas. A ty, jež veřejně podporují neonacismus, policie ochrání. Nebo se jich bojí? Svou sílu (a adrenalin) si pak policista – místo na adekvátním zásahu na místě pochodu – vybije na ženě, kterou při výslechu ve služebně ještě ponižuje.
Kateřina Jacques má výhodu v tom, že se lidskými právy zabývá, svá práva zná a dokáže si je obhájit. Plusem také je, že je, jak sama říká, díky své práci a nově i své kandidatuře do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR „známou tváří“ – tzn. že si jí média všimnou a hovoří o zásahu právě i ve vztahu k pozici, kterou Kateřina Jacques zastává. Její nevýhodou ale je, že je ženou, proti níž policisté mohou použít řadu předsudků, aby ji vedle násilného chování ještě slovně ponížili. Otázkou také je, zda by ji jako narušitelku poklidné akce bili, i kdyby na jejím místě byl muž – a třeba ještě se známější tváří. Také by mě zajímalo, zda by si své chování dovolili, kdyby věděli, kdo před nimi stojí a jaké bude mít jejich jednání následky.
Ze strany vedení policie, případně politiků, brzy zcela jistě přijdou první stereotypní argumenty proti chování Kateřiny Jacques. Určitě neopomenou zmínit, že je zarážející, že na demonstraci brala své děti, což by přece „zodpovědná matka“ nikdy neudělala. Může dojít i k tomu, že dodají něco ve smyslu „hysterického chování“, tak často spojovaného se ženami. Můžeme si jen tipovat, kdo se jako první vyjádří k tomu, že Kateřina Jacques výrazně narušila tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami, a reakce policie jednoduše následovala. Jednoznačně také padne – mezi řádky nebo přímo – náznak toho, jak strana, za niž Kateřina Jacques kandiduje – incident využije ke svému zviditelnění.