„Vždy je potřeba synergického úsilí a delší doby, než se zažité stereotypy začnou měnit“: S Annou Šabatovou o disentu, genderové rovnosti a lidských právech

Anna Šabatová je významnou osobností českého veřejného života, která neúnavně a po dlouhá léta poukazuje na význam lidských práv. Ve svém životě plnila několik zásadních rolí – byla mluvčí Charty 77, zástupkyní Ombudsmana, v současnosti je předsedkyní Českého helsinského výboru. Za své aktivity byla několikrát oceněna, mj. cenou OSN za obranu lidských práv, a to v roce 1998, nebo cenou Alice Garrigue Masarykové na konci roku 2010. Bylo nám ctí a radostí s ní mluvit.

Byla jste veřejně činnou osobou za minulého režimu, jste veřejně činná i dnes – kdybyste měla hodnotit situaci tehdy a dnes, co se rovnosti žen a mužů v české společnosti týče, jak byste ji posoudila? Došlo k posunu k lepšímu, nebo horšímu (a v čem)?

Jistě se dá v jistém smyslu říci, že jsem byla za minulého režimu veřejně činná. Je třeba si ale uvědomit, že šlo „pouze“ o veřejnou činnost vykonávanou v neoficiálních paralelních strukturách. Byla jsem mluvčí Charty 77, členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a mluvčí Polsko-československé solidarity. To znamená, že naše stanoviska byla publikována v samizdatových periodikách nebo je vysílaly rozhlasové stanice jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Případně se jednalo o rozhovory pro zahraniční noviny nebo o kontakty s některými západními politiky, pokud se k takovému setkání u příležitosti oficiální návštěvy v Československu rozhodli. Nicméně pro většinu lidí a pro oficiální veřejný prostor, jsem veřejně činná nebyla, nebyla jsem v něm ani jakkoliv viditelná.

Přiznám se, že jsem ani příliš nesledovala oficiální veřejnou debatu (televizi ani rozhlas, a noviny jen občas), takže mé posouzení nemusí být úplně správné. Přesto se mi zdá, že žen ve výkonné politice bylo velmi málo. Prakticky žádné. Ženy ve Federálním shromáždění byly sice zastoupeny ve větším množství, ale role zastupitelských sborů byla prostě jiná. Nešlo o reálné spolutvůrce politiky, spíše o schvalovací mašinérii. Politika se ve velmi rigidních ideologických rámcích formovala v orgánech Komunistické strany Československa. Klíčové byly pozice stranických tajemníků. Jsem si téměř jistá, že na žádném místě tajemníků, ani jejich náměstků, jak na centrální, tak krajské úrovni, nebyla jmenována žena. Také si nepamatuji, že by nějaký velký národní podnik řídila žena. O tématu zastoupení žen v politice se ani reálně nediskutovalo. Než se otázky rovných příležitostí staly veřejně reflektovaným tématem, muselo uplynout poměrně dost vody i po Listopadu 1989. Takže shrnuto: situace se mi zdá dnes lepší, což samozřejmě neznamená, že je dobrá.

Označila byste československé disidentské hnutí za genderově senzitivní? Jak to bylo v případě hnutí spojeného s Chartou 77?

Myslím, že v Chartě 77 byla situace lepší než v oficiálních předlistopadových mocenských strukturách. Ženy měly v Chartě 77 poměrně důležitou roli. Pokud bychom vzali jedinou formální strukturu, a to mluvčí Charty, pak nepochybně zastoupení žen bylo poměrně vysoké. Ve funkcích mluvčí/ho Charty se postupně vystřídalo 38 osob. Mezi nimi bylo 27 mužů a 11 žen. V roce 1983 a v roce 1985 byla trojice mluvčích tvořena dvěma ženami a jedním mužem. Funkce mluvčí/ho nebyla formální, mluvčí skutečně významně ovlivňovali aktuální agendu Charty, byť samozřejmě nebyli jediní. Shrnula bych to tedy tak, že ženy poměrně významně participovaly na dění Charty77.

Myslím, že se málo ví, že Charta vydala v roce 1977 dokument nazvaný Sociální a hospodářská práva v Československu. Je to dokument č. 7 z 8. března 1977. Podepsal ho Jiří Hájek a Jan Patočka (jako poslední dokument před svou smrtí). V dokumentu je několik odstavců věnováno postavení žen ve společnosti, zejména mzdové diskriminaci, konstatuje se tam, že ženy vydělávají asi o třetinu méně než muži. (1)

Nezpochybnitelným faktem, když se podíváme na různé genderové statistiky, je, že ženy a muži nemají v ČR zatím rovné příležitosti. Souvisí to, podle Vás, s legislativou? Mělo by se v ní něco změnit, aby se situace zlepšila? Nebo má nerovnost kořeny jinde, než v tom, jak jsou oficiálně postavené zákony a na ně navázána práva a povinnosti jednotlivců?

Ano, ženy nemají v České republice skutečně rovné příležitosti. Jde především o kulturněhistorické myšlenkové dědictví dob minulých, které je velmi pevně usídleno především v našich hlavách. I když diskriminační ustanovení jsou postupně ze zákonů odstraňována, z hlav, kde jde především o stereotypní myšlení, to jde podstatně pomaleji. Bez proaktivních opatření bude proces směřující ke skutečně rovným příležitostem trvat déle, než s nimi. Za jedno z osvědčených opatření považuji zavedení kvót na kandidátkách do všech stupňů zastupitelských orgánů. Je to opatření, kterého se mohou ujmout strany, není k tomu zapotřebí zákona, i když přijetí takového zákona bych považovala za přínos. Velký význam by mělo rozhodnutí jmenovat více žen do vlády a aktivně vyhledávat takové ženy, které by se funkce ministryně s úspěchem zhostily. Zatím je ve vládě pouze jediná žena a zdá se, že spíše náhodou, aby se vyřešila koaliční krize. Přestože je ze strany, kterou bych nikdy nevolila, nevede si rozhodně hůře, než většina jejích mužských kolegů.

Působila jste nějaký čas v Úřadu ombudsmana. Jak vnímáte tento úřad – má, podle Vás, jeho působení dostatečný praktický dopad na společenskou situaci?

Kancelář veřejného ochránce práv (ombudsmana) považuji za jeden z nejlepších úřadů v České republice. Myslím, že v mnoha oblastech veřejné správy a veřejného života se promítá jeho pozitivní působení. Měli jsme s Otakarem Motejlem to štěstí, že jsme ho mohli vystavět na zelené louce podle svých představ a netáhli jsme za sebou žádné zatuchlé struktury dob minulých.

Pro zajímavost: pracují v něm asi ze dvou třetin právničky a asi jedna třetina právníků. Vedoucí právního oddělení je žena a menší oddělení vedou jak ženy, tak muži. Panovala tam za mého působení, a myslím, že stále panuje, opravdu nediskriminační personální praxe.

Pokud Vám jde o to, co může udělat Kancelář ochránce pro rovné příležitosti ve společnosti, může poukázat na otevřené diskriminační praktiky, vyvolat debatu, vydat stanovisko a tím se postavit na stranu diskriminovaných, ale nemůže zařídit, aby se společnost ze dne na den změnila. Vždy je potřeba synergického úsilí a delší doby, než se zažité stereotypy začnou měnit.

Jste momentálně předsedkyní ČHV. Přibližte nám prosím tuto organizaci a její cíle. Co je, z pohledu ČHV, nejakutnějším problémem, který je v oblasti lidských práv třeba v ČR v současnosti řešit?

Český helsinský výbor je lidskoprávní organizace. Byla založena v roce 1988. Nespecializujeme se na nějakou oblast. Vydáváme každoročně zprávu o stavu lidských práv, vydáváme stanoviska k různým tématům souvisejícím s lidskými právy, upozorňujeme na sílící nebezpečí vzrůstající netolerance a nenávisti, poskytujeme poradenství v sociální v oblasti a v otázkách diskriminace, monitorujeme stav vězeňství. Již několik let také realizujeme zajímavý projekt, který se jmenuje "Děti odsouzených rodičů". V rámci projektu se konají dobře připravené a odborně podporované návštěvy dětí ve věznicích, a to zejména těch dětí, které by se jinak za rodiči z nejrůznějších důvodů nedostaly.

(1) Charta 77 (1977 – 1989). Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal Vilém Prečan, s. 203-204. Československé středisko nezávislé literatury. Scheinfeld-Schwarzenberg a ARCHA – Bratislava 1990.