Vzpomínka na významnou českou feministku Františku Plamínkovou

Zítra uplyne 70let od smrti této významné ženské političky, která celý svůj život věnovala boji za emancipaci a ženská práva. Narodila se v Praze na Karlově náměstí v domě „U tří vlaštovek“ vedle pivovaru. Vystudovala Státní učitelský ústav a působila jako učitelka na odborných školách v Táboře a Soběslavi. Po návratu do Prahy učila na dívčí škole na Letné. Politicky se angažovala nejprve v Pražském spolku učitelek, kde bojovala za zrušení celibátu, který tehdejší zákony vyžadovaly u žen pro výkon tohoto povolání. Argumentovala tím, že by společnost neměla inteligentním ženám plození potomků zakazovat, ale naopak je od nich vyžadovat.

V podobném duchu hájila ženy, které působily ve státní službě a byly po svatbě propouštěny podle hesla„vraťte ženy rodině“! (Vdané dělnice, tkadleny, šičky nikdo do domácnosti neposílal, týkalo se to jen těch ve vyšších pozicích.) Podařilo se to až v době vzniku republiky, kdy Plamínková využila revoluční nálady ve společnosti a intervencí u ministra školství dosáhla zrušení celibátu pro učitelky. Ženský klub český byl založen v r.1903. F. Plamínkové bylo 28 let, když zasedla do jejího vedení.

O dva roky později iniciovala založení Výboru pro volební právo žen, který organizoval přednášky, vydával brožury o ženské otázce, agitoval za zrovnoprávnění žen. Ke konci I. světové války vstoupila Plamínková do národně-socialistické strany, brzy se stala členkou jejího vedení a v.1925 byla zvolena za tuto stranu senátorkou a byla jí až do r.1939, kdy byl Senát zrušen. Byla také zvolena do pražského zastupitelstva, kde se věnovala sociálním a školským otázkám.

Přinášela ženská témata, podklady jí připravovala mladá právnička Milada Horáková. Jejím přičiněním vznikly Ženské domovy na Smíchově a nám dobře známý Ženský klub ve Smečkách. Za své životní dílo Plamínková považovala Ženskou národní radu, založenou r.1923, která si vytkla za úkol prosadit Ústavu z r. 1920 a její ustanovení o tom, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“. Ženy,  mohly již studovat (vzpomeňme první univerzitní diplomy pro ženy od r. 1902), zaměstnavatelé je však odmítali - např. MUDr. Honzáková si musela zřídit vlastní ordinaci Na Morani 7. Ženská národní rada se začlenila do Mezinárodní ženské rady a Františka Plamínková se stala (1925) jednou z místopředsedkyň. V letech 1931-32 vystoupila jako první Češka v Ženevě na půdě Společnosti národů.

Po nástupu fašismu se veřejně angažovala ve prospěch německých antifašistů a pochopitelně se dostala do pozornosti nacistů. V pohnuté atmosféře září 1938 napsala otevřený dopis Hitlerovi, v němž mu vyčítala urážku prezidenta Beneše a upozornila ho na historické a zeměpisné chyby, kterých se dopouštěl 12. září ve své norimberské řeči. Odmítla uposlechnout doporučení protektorátních orgánů na zrušení Ženské národní rady. Když se v květnu 1939 zúčastnila feministického kongresu v Kodani přátelé jí doporučovali, aby se nevracela. Plamínková to odmítla. 1.září 1939 byla zatčena a šest týdnů vězněna, a po propuštění byla pod dozorem gestapa. Ženskou národní radu v ilegalitě řídila Milada Horáková. Dva týdny po atentátu na Hedydricha byla zatčena, převezena do Terezína a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici zastřelena.

V jednom ze svých posledních dopisů, Milada Horáková před popravou (1950) napsala:“ Dne 30.června položte za mne kytičku k desce mé mateřské přítelkyně, popravené senátorky F.Plamínkové“.

Eliška Janšová