Xena je hrdinkou nového typu

Postfeministický kýč s nadsázkou * Bojový akční seriál, nebo hrdinský mýtus o ženě bojovnici?

Spisovatelka Eva Hauserová měla při nedávné debatě v Jednadvacítce o ženách v armádě v kapse trumf, který sice nakonec nepoužila, ale který by pochopil i úplný prosťáček: kdybychom měli v armádě pár Xen, nemuseli bychom utrácet peníze za drahou techniku. Zasvěcenci to vědí a zatvrzelí odmítači televize, kteří chodí po světě, aniž by měli o existenci bájné princezny bojovnice potuchy, se nyní mohou dozvědět, co je zač.

"Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku. Byla jí Xena, mocná princezna, zocelená žárem bitev. Síla - vášeň - nebezpečí. Její odvaha změní svět." Tato slova, heroicky a s dramatickými odmlkami pronášená do fanfár, uvádějí od roku 1995 americký televizního seriál, komiksovou adventure s hlavní představitelkou Australankou Lucy Lawlessovou. Tato sto osmdesát centimetrů vysoká kaskadérka se poprvé objevila v záporné epizodní roli v seriálu Herkules, dobrodružné cesty. Protože postava Xeny vzbudila velký ohlas, začalo se s natáčením jejího vlastního seriálu, ve kterém se potuluje krajem v kožené sexy válečné minisukni s ocelovými chrániči prsou a snaží se napravit svou temnou minulost šlechetnými skutky. V tom jí napomáhá kurážná kamarádka Gabriela (Renee O´Connorová), která citlivostí a zlatým srdcem obrací Xenu od krvežíznivosti k dobru, ke službě trpícím, pronásledovaným a bezmocným. Třetí protihráčkou je Kalisto (Hudson Leicková), která chce Xenu za každou cenu zabít, aby pomstila minulá příkoří. Mužští hrdinové jsou okrajoví nebo komičtí, protože skutečné těžiště děje tvoří vztah mezi Xenou a Gabrielou, úmyslně ponechaný v nejasnosti, zda jde o lásku sesterskou či romantickou. Jejich vztah prochází nejtěžšími zkouškami a dokáže překonat cokoliv, nepředstavitelné psychické i fyzické vypětí včetně smrti dětí a dalších milovaných osob. Xena není jen ženským Herkulem: chybí jí jeho jednostranná kladnost, což z ní vytváří plastičtější postavu, otevřenou vývoji. V USA si ji pochvalují rodiče dcer a mainstreamové feministické časopisy jako například Ms ji považují za silný ženský vzor a pozitivní ilustraci přátelství mezi ženami. Filmoví teoretici zatím sledují, jak televizní tvůrci využívají prostoru seriálových textů ke hře snadsázkou a k prezentování problému sexuální a rodové různorodosti a nabízejí možnosti přemýšlet o sexuální orientaci trochu méně zkostnatělým způsobem.

I ženy potřebují své mýty

Když se seriál začal vysílat u nás, můj dvanáctiletý syn si Xenu okamžitě zamiloval pro bojový pokřik "oioioioioi!" a proto, že dokáže mezi paží a předloktím chytit tři letící šípy, zatímco Herkules jen dva. Já jí podlehla pro všechny ty tajemné postmoderní svody, které s sebou přinesla. Jedním z důvodů je to, že funguje trochu jako feministická podoba Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Podobně jako tyto falzifikáty měly Čechům poskytnout jejich Rollanda, Artuše či Nibelungy, dává Xena ženám jejich Herkula a Odyssea. Jde totiž o to, že naše potřeba mýtů je zásadní při definování toho, kdo jsme a kam směřujeme. A jak poznamenal antropolog Joseph Campbell, mýtus nikdy neztrácí na důležitosti a hodnotě, protože lidé neustále potřebují něčím poměřovat své činy. Feministická filmová teoretička Molly Merrymanová tvrdí, že byly ženy systematicky z originálních mytologických heroických konstruktů vytlačovány a že filmy a jiné příběhy populární kultury jsou dějištěm boje o přesunutí moci směrem od mužů. Merrymanová se totiž zabývá archetypem Artemis, tedy pravzorem ženy aktivní, silné, bojující (zbylé dva základní ženské archetypy tvoří Athéna - moudrost - a Afrodita - láska), dlouhodobě (napsala například zásadní práci o amerických pilotkách ve druhé světové válce). Jako vysvětlení absence archetypu Artemis předkládá tvrzení kanadské feministky Katharine Mac Kinnonové o tom, že naše společnost nepovoluje ženám fyzickou sílu, protože "ideální žena se měří podle toho, s jakou lehkostí se nechá znásilnit", a proto se ženy silné, sportovní a bojovné na plátně a na obrazovce příliš neobjevují. Navíc Merrymanová připomíná základní problémy feministické filmové teorie, která se snaží vyrovnat s filmem jako primárně určeným pro mužské oko. Jako průlomový film ve snaze napravit rovnováhu aktivních hrdinek a hrdinů ve filmu udává nikoliv snad film Thelma a Louise, běžně uváděný jako nejlepší feministický film o násilí - protože jeho hrdinky jsou pro ni pouze bránícími se oběťmi, navíc prohrávajícími -, ale filmy Terminátor a Terminátor 2. Hlavní ženská hrdinka Sarah Connorová se dozví, že roboti z budoucnosti vysílají terminátora, který má zabít jejího syna dřív, než doroste a bude je moci zastavit v jejich snaze vyhladit lidstvo. Její představitelka, herečka Linda Hamiltonová, se rok připravovala na roli v posilovně, prošla několikaměsíčním výcvikem se zbraněmi a zvládla různé bojové techniky. Stala se novým typem matky, která se rozhodne "postavit se svému osudu, a tak změní osud světa", matky, která místo toho, aby nechala svého syna zemřít, rozhodne se ho se zbraní v ruce bránit.

Muži milují silnou ženu, i za cenu vedlejší role

Princezna bojovnice Xena posouvá úsilí vyrovnat nerovnováhu hrdinů a hrdinek ještě dál. Zatímco Sarah Connorová má při záchraně světa mužského pomocníka, v Xeně se muži objevují spíše ve vedlejších rolích. Je třeba zdůraznit, že i když se o seriálu často debatuje ve feministických kruzích, nejde o dílo programově feministické; jde o komerční show, vytvořenou na základě poptávky a možnosti umístit reklamu. Zároveň seriál částečně popírá výše uvedenou feministickou teorii o ideální ženě, jako by přece bylo nad slunce jasné, že právě silná bojující žena, se kterou nejsou vůbec žádné žerty, přitáhne pozornost mužů, a ne naopak. Xeniny internetové stránky obsahují nadšené mužské výkřiky jako: "Zamiloval jsem se! ... Strašně se mi líbí, když jim dupe po prsou, kope je do hlavy a přitom ječí svůj bojový pokřik!"

Jak to s tou Xenou vlastně je?

Zároveň však probíhají ve feministických kruzích úvahy, zda lze Xenu chápat jako film, který není určen primárně mužskému publiku, ale který se vztahuje k ženám, a mezi nimi speciálně k lesbické komunitě a dalším ženám zabývajícím se otázkami sexuální orientace. Pozoruhodné svědectví vývoje lesbického společenství poskytují internetové boje o to, zda jsou Xena a Gabriela bisexuálky, nebo lesby, které dřív spaly s muži. Zatímco ještě nedávno patřilo spaní s muži v lesbickém táboře k neodpustitelným prohřeškům, dnes, díky otevřenosti nastolené lesbickými bisexuálkami, jako je spisovatelka Susie Brightová, je taková věc již docela dobře pochopitelná a seriál XPB tento posun jasně reflektuje. Z teorie čtenářské reakce víme, že neexistuje žádný "pravdivý" význam obsažený v textu, ale že význam pochází z interakce mezi textem a čtenáři/diváky. V interpretaci lesbické komunity hraje klíčovou roli podtext, tedy náznaky a narážky v podobě slova, věty, doteku, pohledu, tónu hlasu nebo celé epizody, které by mohly svědčit o tom, že Xena a Gabriela jsou milenky. Existuje teorie, že i Kalistina posedlá touha zavraždit Xenu je podobná sexuální obsesi. Jak se k této interpretaci vyjadřují sami tvůrci? Lesbická producentka Liz Friedmanová řekla gay časopisu The Advocate: "Nepsali jsme Xenu jako lesbický seriál ... ale není to náš seriál, je to seriál divácký. Pokud tak fanoušci chtějí Xenu vidět, je to skvělé." Hlavní producent Steve Sears prohlásil v Entertainment Weekly: "Xena a Gabriela se mají rády... záleží na divácích, aby se rozhodli, co to je za lásku." Výkonný producent Robert Tapert prohlásil: "Lidé se mě často ptají na Xeninu sexuální orientaci... odpovídám jim, že měla řadu milenců a teď se snaží své city ovládat." Tvůrci se snaží ponechat vztah otevřený a sama Lucy Lawlessová mluví o posouvání hranic. Zdá se, že si tvůrci i aktérky užívají chaosu a zmatku, který interpretační aktivita rozvířila. A tak je jakékoliv detektivní úsilí divaček a diváků, kteří se snaží rozlousknout tento oříšek, předem marné. Vezměme například reakce hrdinek na zpěv Sirén (v dílu o Odysseovi), které dokáží přilákat do svých smrtících osidel každého muže. Mohli bychom předpokládat, pokud by Xenu a Gabrielu přitahoval ženský šarm spíše než mužský, že by se tento ženský magnetismus děsivých pěvkyň nějak projevil: při cestě k ostrovu Sirén má však Gabriela mořskou nemoc a zvrací a Xena stojí vedle ní - dotýká se jí paží a přátelsky si z ní dělá legraci. Potom klidně zachrání Odyssea od smrti ve spárech Sirén stejným způsobem, jakým Orfeus zachránil Argonauty - svým ještě krásnějším zpěvem. Dilema trvá dál. Možná by se však našla i zajímavější otázka: jaké je srovnání americké a naší lesbické komunity? Je i pro nás vztah Xeny a Gabriely ideálním ženským partnerstvím?

Vyberte si!

Seriál se stal průsečíkem mnoha současných trendů a tendencí. Navíc, protože jde o fantazijní opojení starověkem, kde radost pramení právě z manipulace s původním mýtem, existuje možnost hodnotit ho jako kolosální vtip, ve kterém Xena funguje jako ženská obdoba Járy Cimrmana. Každý díl seriálu odhaluje její lví podíl na vytváření našich mytických i skutečných dějin. To ona tajně pod stolem napnula Odysseův luk, když se vrátil na Ithaku, to ona zachránila malého Ježíška, když s Gabrielou podstrčila Marii oslíka, to ona pomohla velkým osobnostem v rozpětí mnoha staletí, to ona jednala s bohy. Rovněž můžeme vnímat Xenu s Gabrielou, projíždějící krajinou a bojující se zlem, jako morální starověký ženský ekvivalent Vinnetoua a Old Shatterhanda. Záleží na divácích, co si z bohaté směsi zvolí: zda jde o pokus o vážný hrdinný feministický mýtus, bojový akční seriál, sexy podívanou pro muže, kýč, grotesku, nadsázku, historické a literární reflexe, parodii, nebo sebeironii jako reflexi naší doby. Trefně pojmenovala Xenu feministická filmová teoretička Petra Hanáková v časopise Tamto, kde odpovídá své kamarádce: "Ne, Xena není feministický kýč, je to postfeministický camp." Anglický výraz camp označuje nostalgický kýč s přesahem, spojovaný často se zálibou homosexuálů v bizarních převlecích. V queer teorii (slovo queer znamená anglicky divný a používalo se také pro homosexuály, kteří ho v šedesátých letech přetavili v pozitivní označení až nakonec vznikla nová akademická disciplína, související sgender studies, zabývající se problematikou homosexuality, transvestity apod. a jejich implikacemi) jde o důležitou formu textové subverze, sžíravé ironie, pramenící z uvědomění si rozdílnosti světa, jak "by měl" být a jak "je" zakoušen, zvláště homosexuálním outsiderem. V Xeně se projevuje přehnanými činy a postavami a očividnou konstrukcí mytologického dějiště. Právě interpretační aktivita diváků představuje na Xeně to nejzajímavější. Pokud jdeme ještě dál za teorii čtenářské reakce, například ke kulturní teorii, která chápe televizní diváky nikoliv jako jednolitou pasivní masu, ale jako demokraticky otevřenou skupinu a která charakterizuje text nikoliv jen jako závislý významem na divácích, ale také jako mnohohlasý, intertextuální (vztahující se a vztahovaný jinými texty) a nahodilý (určený sociálními, ekonomickými, kulturními, psychologickými a sexuálními silami), otevírají se před námi další pole interpretačních možností bojovné princezny Xeny.

Převzato z Lidových novin, zdroj: http://www.lidovky.cz/dnesni.asp?r=porientace&d=29.1.2000#LA2000_L024a27A