Zemřela Pavla Frýdlová, dokumentaristka, která v Česku položila základy orální historie

Tento text byl publikán na A2larmu, děkujeme.

Poslední dobu odcházejí samé velké ženy. Pavla Frýdlová patří mezi ně. Její život by vydal na celou knihu a její jméno by mezi osobnostmi jako je Soňa Červená, Petruška Šustrová nebo Dana Němcová rozhodně nemělo zapadnout.

Pavla Frýdlová se narodila v roce 1948 a vystudovala bohemistiku, filozofii, historii a teorii filmu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1974 působila jako dramaturgyně ve Filmovém studiu Barrandov. Po roce 1989 stála u zrodu neziskových organizací Gender Studies a proFEM. S manželem, filmovým režisérem a malířem Nenadem Djapićem vychovala syna, střídavě žila mezi Prahou a Berlínem, srdcem byla filmařkou a sběratelkou ženských příběhů. Stala se držitelkou americké ceny Zirin Prize 2008 za mimořádný přínos ženským studiím v regionu střední a východní Evropy. Po léta byla místopředsedkyní České asociace orální historie. A i přesto, že bojovala s dlouholetou nemocí, do poslední chvíle se dokázala radovat a mít báječný smysl pro humor. 

První dáma české orální historie

Málo se ví, že to byla právě Pavla Frýdlová, kdo u nás položil základy orální historie. Navíc v duchu feministického výzkumu a etiky. Feministkou byla tělem i duší a nijak to neskrývala. O to více udivovala své okolí tím, že dáma jejího rozhledu a elegance je feministkou. „Feminismus pro mě znamená, že žena a muž jsou rovnocenné a stejně důležité osobnosti. A že by to měli pochopit a přijmout všichni a společnost by se tím měla řídit. Já se tím určitě řídím a budu řídit i zbytek života. A že byla období, kdy feminismus bylo fujtajbl slovo, nadávka… Ale já jsem se k němu vždycky otevřeně hlásila, i když jsem nenosila ceduli „já jsem feministka“, ale prostě i z mého jednání a vyjadřování to bylo vždycky jasné a bude jasné,” uvedla v rozhovoru, jenž jsem s ní vedla v roce 2022.

foto: Bozica Babić

V letech 1996–2008 koordinovala mezinárodní a ojedinělý orálněhistorický projekt s názvem Paměť žen, který vznikl z iniciativy socioložky, disidentky a spoluzakladatelky Gender Studies, Jiřiny Šiklové. Nápad se tehdy zrodil v hlavě Jiřině Šiklové po cestě vlakem transsibiřskou magistrálou na 4. mezinárodní konferenci žen v Pekingu v roce 1995. Během dlouhé cesty se dávala do řeči s ženami z celého světa a uvědomila si, že je důležité zmapovat otázku postavení a identity československých žen za socialismu. Pavla Frýdlová, která měla zkušenosti z filmové dokumentaristiky a věnovala se postavení žen ve filmu již během svého působení v Německu od konce osmdesátých let, kde byla velmi inspirována feministickým hnutím, se této iniciativy chopila a dala dohromady tým žen různých profesí, které začaly nahrávat první orálněhistorické rozhovory. 

Projekt Paměť žen se otevřeně hlásil k feminismu. Cílem bylo zmapovat a pochopit dějiny ženské emancipace ve východní Evropě. Vznikl tak unikátní archiv založený na autentických příbězích, zkušenostech a názorech žen tří generací (narozených v letech 1920–1960) zachycených metodou orální historie, kterou se tehdy Pavla Frýdlová se svým týmem učila za pochodu. Vždy však akcentovala etický rozměr vedení rozhovorů, respekt k narátorce, proces spoluvytváření a umění naslouchat. Každé ženě a každému životnímu rozhovoru věnovala mimořádnou pozornost.

Kromě bývalého Československa projekt probíhal také ve spolupráci se ženami ze zemí bývalého východního bloku, z Německa, Polska, Srbska, Chorvatska, Slovenska, Černé Hory a Ukrajiny. V celkovém součtu bylo realizováno více jak 500 rozhovorů, z čehož 172 bylo českých. Jedná se o více než 20 000 stran přepisů. Pavla Frýdlová byla jedinou osobou, které prošly rukama téměř všechny rozhovory Paměti žen. Ovládala plynně pět jazyků, rozhovory četla v němčině, ruštině, jihoslovanských jazycích i v polštině. 

Na otázku motivace ke své práci, sběru rozhovorů a zda je to proto, aby se už neopakovaly chyby v historii, odpověděla: „Spíš je to respekt k lidem. Jistě, aby se historie neopakovala, to dělá mnoho historiků. Popisují reálie, chronologii, mechanismy. Ale to není ono, mně jde o zaznamenání lidské paměti, ne o historickou objektivitu. Já mám zájem o danou osobu, o její život, o její názory a zkušenosti. Lidé nejsou objekty dějin, oni je vytvářejí. Pro mě je jejich výpověď silnější než jakákoli beletrie.”

Ženská vydrží víc než člověk

Snaha feministických badatelek mapovat historii žen neznamenala pouze zaplnění “bílých” a “hluchých” míst historie, ale aktivní formování rovnoprávné společnosti. Jak říká Alena Wagnerová: „Podstatou skutečné rovnoprávnosti a emancipace žen je právo na vlastní výklad světa.“ Pavla Frýdlová zdůrazňovala, že feministická orální historie spočívá také v procesu sebeuvědomění. „V případě Paměti žen bylo důležité i to, že si ženy prostřednictvím rozhovoru a určitým způsobem kladení otázek samy o sobě něco uvědomily. Sebeuvědomovací proces byl jedním ze základních pilířů našeho rozhovoru, protože jsme Paměť žen pokládaly za výsostně feministický projekt. Kdybychom někam přišly vykládat o ženské emancipaci, jaké role mají ženy mít, jak jsou utiskované, nikdo to nebude poslouchat.“ Sebeuvědomující proces, pochopení vlastní role, identity a jejich proměn je tak zlatou nití, která proplétá jednotlivá témata ženských příběhů, a potažmo feministické orální historie vůbec.

Projekt Paměť žen otevíral do té doby řadu tabuizovaných témat. Pavla Frýdlová a její kolegyně se učily pracovat s výpověďmi žen, které si nesly i náročné a traumatické zkušenosti. „Někdy jsem měla pocit, že už nemůžu na svých ramenou nést ty někdy velmi tragické osudy. Stávalo se mi to především u nejstarší generace, která měla za sebou válečné hrůzy. Většinu rozhovorů jsem dělala s ženami, které jsem osobně znala minimálně. A ony mi najednou říkaly věci, které nikdy nikomu neřekly. Ať už šlo o znásilnění, nebo i o incest, nebo o jiná traumata. Po natočení takového rozhovoru přece nemůžu říct: Děkuji vám, nashledanou. To prostě nejde. S mnohými z nich jsem tedy byla léta v písemném kontaktu nebo i osobním styku a jejich osudy jsem sledovala dál. Některé dokonce rozšířily okruh mých přítelkyň.” 

Na základě vzpomínek žen Pavla Frýdlová vydala sérii publikací (Všechny naše včerejšky I–II; Ženská vydrží víc než člověk; Ženám patří půlka nebe), podílela se na tvorbě rozhlasového cyklu Válka očima žen (2005) nebo dokumentárním filmu Válka v paměti žen. V návaznosti na Paměť žen také sestavila sbírky životních příběhů emigrantek (Ženy mezi dvěma světy), cizinek (Ženy odjinud), lékařek (Ženy v bílém), reemigrantek (Ženy mezi dvěma světy), a podpořila vydání příběhů romských žen (Paměti romských žen: kořeny I.), přeživších holocaustu (Kateřina Pošová – Jsem, protože musím; Životní příběhy ročníku 1924: lidský osud v dějinách 20. století.). Později Pavla Frýdlová vydala s Barborou Baronovou knihu Ženy 60+ a v roce 2021 s Kateřinou Jonášovou spolueditovala knihu Hnízdo feminismu, která vyšla k třicátému výročí založení organizace Gender Studies, o.p.s. 

Účastnila se mnoha diskuzí, workshopů a konferencí. A kromě toho působila řadu let jako dramaturgyně filmů pro děti a mládež na Barrandově, pracovala jako filmová publicistka a pedagožka na FAMU. Překládala z francouzštiny a srbochorvatštiny. Kromě již zmíněných publikací je také spoluautorkou encyklopedie Malý labyrint filmu, autorkou knihy rozhovorů s Philippem Noiretem Hvězdou proti své vůli, studie FrauenFilme in Osteuropa, studie Násilí na ženách a řady dalších.

foto: Bozica Babić

Poslední rozhovor

S Pavlou jsme se znaly od prosince 2019, kde jsme úzce spolupracovaly na vzdělávacím orálněhistorickém projektu Československo v paměti žen, který navazoval na původní Paměť žen. Dávaly jsme spolu také dohromady knihu Hnízdo feminismu, založenou na rozhovorech s desítkou žen, které stály u zrodu Gender Studies a významně formovaly feministické hnutí v Čechách. Diskutovaly jsme spolu o historii, feministických tématech, nejnovějších knihách, o hudbě a kultuře, i o květinách, které zrovna vykvetly. Poslední kytici jarních květů jsem jí donesla na páteční návštěvu, dva dny před její smrtí. Natáčela jsem s ní tehdy rozhovor právě o souvislostech projektu Paměti žen. Nemohla jsem se rozhodnout, zda jí udělají větší radost pivoňky s heřmánkem, nebo pestrobarevné frézie s kokoškou. Vzala jsem nakonec obě a Pavla z nich měla velkou radost.

Příběhům a zkušenostem žen napříč generacemi se Pavla Frýdlová věnovala celý život. Celkově natočila na stovku rozhovorů, položila základy orální historie v Čechách a významně přispěla k feministickému výzkumu, dějinám žen a gender history. Řekla mi, že jediná věc, které ve svém životě lituje, je, že si neudělala doktorát. O to více mě podpořila, abych poslala svou přihlášku. Slíbily jsme si, že příště natočíme další část rozhovoru, tentokrát životopisného, od jejího dětství až po současnost. Těšily jsme se na další shledání, netušily jsme však, že už se neuskuteční.