Zvýhodnění žen?

Článek Mariána Kišše Plán státu na zvýhodnění žen je nesmysl (LN 10. 3. 2001) je typickou ukázkou napětí mezi těmi, kteří preferují svobodu před rovností. V případě kritiky plánu státu na tzv. zvýhodňování žen je jasné, na které straně stojí Marián Kišš. On jde přímo za svým cílem. Nejdříve zpochybní systematickou diskriminaci žen a kvalifikaci těch, kteří se politikou narovnávání příležitostí mužů a žen zabývají. Pak přijde s hrozbou protiústavnosti narovnávání příležitostí žen vzhledem k mužům (používá mobilizujícího termínu zvýhodňování), aby nakonec přispěchal s kalibrem nejsilnějším. Pokud přece jen existují rozdíly mezi příjmy mužů a žen, je to podle Kišše dáno tím, že samotné ženy "jsou méně ochotné zastávat časově náročné funkce, častěji než muži volí menší úvazky a nepříliš ochotně nastupují do funkcí" a že "dávají přednost mateřství a výchově dětí před kariérou."

Kiššova tvrzení není možné brát na lehkou váhu, přestože vycházejí ze základní neznalosti toho, co je dnes za diskriminaci a nerovnost příležitostí ve vyspělém světě (USA, EU) považováno. Tam, na rozdíl od Mariána Kišše, již přišli na to, že jak systémová, institucionálně zakotvená diskriminace, tak individuální diskriminace se jen ztěží odhaluje a dokazuje. Právě z důvodu snadnějšího průchodu práva v případě diskriminace na základě pohlaví byl mimo jiné u soudů přeneseno důkazní břemeno z žalobce na žalovaného. Co vede Mariána Kišše k názoru, že ženy u nás nejsou diskriminovány? Jak je možné, že existenci dlouhodobé institucionální diskriminace Romů připouští, zatímco žen nikoli? Jaké hledisko používá k identifikaci institucionální diskriminace? Na tyto otázky jsem hledal odpovědi marně. Marián Kišš má pravdu v tom, že české ženy jsou v mnoha ohledech na tom lépe než ženy na západě. Ty si své postavení a práva musely tvrdě vybojovat, zatímco českým ženám byla takříkajíc vnucena. Nic to ale nemění na faktu, že ženy jsou diskriminovány při přijímání do zaměstnání otázkami na rodinné poměry ("kolik je vám let, kolik máte dětí, jak často jsou nemocné"), že při srovnatelné kvalifikaci dostávají nižší mzdu než muži, případně že mají často menší šance k postupu v zaměstnání, a to už nemluvím o násilí páchaném na ženách.

Marián Kišš nejenže tvrdí, že diskriminace žen u nás neexistuje, dokonce je toho názoru, že v některých případech mají ženy oproti mužům výhody. To, co však Kišš považuje za výhodu, výzkumný tým Gender v sociologii při Sociologickém ústavu AV ČR (publikace Souvislosti a změny genderových diferencí v české společnosti v 90. letech) vnímá v některých případech jako znevýhodnění. Tak například institut dřívějších odchodů do důchodu není od toho, aby ženy zvýhodňoval, ale aby kompenzoval znevýhodnění, která plynou z narození a výchovy dětí. Zatímco se muži věnují především kariéře a výchova dětí je považována za jakousi dobrovolnou, doplňkovou činnost, u žen tomu bývá jinak. Za komunistického režimu pracovat musely, ale po zaměstnání přicházela ještě druhá směna - starost o domácnost a děti. Přestože se institut dřívějších odchodů do důchodů v závislosti na pohlaví a počtu vychovaných dětí částečně obrací proti ženám samotným (v zaměstnání jsou např. z dlouhodobého hlediska vnímány jako méně perspektivní), má své opodstatnění. Nelze jím však argumentovat v neprospěch žen. A stejně se to má i s jejich větší ochranou při určitých typech prací.

Jak by podle Kišše mohla existovat diskriminace žen, když přece pracují jako "lékařky, právničky, učitelky, novinářky, vysokoškolské profesorky, rektorky, poslankyně atd." a studují na středních a vysokých školách? Kišš zřejmě nic neví o tom, jak se k ženám v těchto profesích mnozí muži chovají a co to stojí námahy udržet s muži za takto ztížených podmínek krok. Je jasné, že Marián Kišš nikdy neslyšel o tzv. skleněném stropu, na který poukazují nejen ženské organizace, ale také sociologové a socioložky. Ženy sice vykonávají různé profese, ale na jakých pozicích? Termín skleněný strop poukazuje právě na neviditelné bariéry tvořené předsudky a stereotypy, které brání ženám propracovat se k nejvyšším řídícím místům.

Není to tak, jak nám Kišš demagogicky předkládá, že se ženy dobrovolně a zcela "svobodně" rozhodují mezi kariérou a mateřstvím. Do jejich "svobodného" rozhodování vstupují další proměnné, kterých si politolog Kišš není vědom. Pozůstatky patriarchátu nejsou zjevné pouze na dnes již klasickém modelu rodiny - muž vydělává peníze, zatímco žena je v domácnosti a vychovává děti. Projevuje se v procesu socializace, kdy dětem vědomě či nevědomě implementujeme rozdílné pohledy na mužské a ženské role a očekávání. Ta jsou pak považována za správná a přirozená. Z čistě biologické záležitosti, jakou beze sporu pohlaví jedince představuje, Kišš zcela v duchu sexismu vyvozuje sociální důsledky. Píše, že se "nezměnitelné biologické faktory a z nich vyplývající sociální omezení dostávají do rozporu se strukturou a fungováním kapitalistické společnosti." Má pravdu, že toto zastánci politiky narovnávání příležitostí neberou v úvahu. Naštěstí. Zcela v duchu sociálních věd nelze biologické faktory dávat do přímé souvislosti se sociálními rolemi. Mezi mateřstvím a kariérou nemusí být v (post)moderní společnosti vždy napětí, jak si Marián Kišš myslí. Mateřství není nemoc a automaticky z něj nevyplývají žádná "sociální omezení". Je to pouze krátkodobé přechodné období, kdy je žena pro narozené dítě nenahraditelná. V ideálním případě však na scénu nastupuje muž, který by se měl podílet na péči o dítě a jeho výchově stejně jako žena, což se ve většině případů neděje. Kdy se žena nebude muset rozhodovat mezi kariérou a mateřstvím, resp. rodičovstvím, kdy se zlepší její postavení na trhu práce atd., záleží především na tom, jaké pro to stát vytvoří podmínky. Pomoci by k tomu měl i nově zavedený institut rodičovské "dovolené", jehož smyslem je dosažení sdílení rodičovských povinností oběma rodiči. Možnost odchodu na rodičovskou "dovolenou" a s tím spojené výhody i nevýhody by však měly být pro muže i ženy stejné, aby v praxi i přes nově upravený zákon nezůstalo vše při starém. Když se k výše zmíněným poznámkám ještě přidá použití nesmyslného termínu pozitivní diskriminace a Kiššova tendence vinit oběti za jejich diskriminaci, pak je třeba se ptát, zda se politolog Marián Kišš neminul povoláním.

Pokud Kiššovi vyhovuje stávající status quo nerovnosti příležitostí mezi muži a ženami, měl to dát najevo jasně a zřetelně. Jeho demagogická tvrzení o svobodě a rovných šancích, která jsou založená spíše na ideologii než znalostech faktů, záměrně manipulují s veřejností. Psát o politice narovnávání příležitostí jako o "intervenci do svobodného rozhodnutí ženy" či o povinnosti státu "pečovat o dodržení rovných šancí, zbývající prostor musí zůstat rozvoji spontánního řádu a individuální iniciativě svobodných" svědčí o tom, že ačkoliv je autor politolog, zjevně se právě politikou narovnávání příležitostí, jejím obsahem a různými formami realizace nikdy seriozně nezabýval. Tento fakt mu nelze zazlívat, ale bylo by asi lepší, kdyby se příště zaměřil na téma, kterému rozumí lépe.

Autor je sociolog.

Článek převzat z Lidových novin, 10.3.2001, zdroj: http://www.lidovky.cz/dnesni.asp?r=ahorizont&d=10.3.2001#LA2001_L059a11B

Plán státu na zvýhodnění žen je nesmysl

Většina úvah o diskriminaci žen v ČR vychází z toho, že tu existuje systematická diskriminace žen a že ji stát má řešit speciálními programy. Tyto iniciativy se mohou zdát na první pohled bohulibé, většinou však jde o návrhy nepromyšlené a potenciálně velmi nebezpečné. Mnohé argumenty jejich obránců vyrůstají ze smyšlených konstrukcí, nemluvě o tom, že realizace podobných plánů v praxi by napáchala škodu a že by šlo o protiústavní zvýhodňování skupiny občanů.

Nepotřebná expanze státu

Legitimita plánů na zvýhodňování žen má vyrůstat z tvrzení, že ženy jsou v naší společnosti diskriminovány, protože je jich méně ve vedoucích funkcích a mají nižší výdělky. Tvrzení vypadá závažně, jde ale o lživý argument a klamnou souvislost. Menší platy žen a méně vedoucích funkcí nedokazují diskriminaci. Tento častý "argument" svědčí o tom, že iniciátoři plánu nerozumějí tomu, co chtějí řešit, a mylně se domnívají, že určitou nerovnost pohlaví zaviňuje diskriminace a je napravitelná jen intervencí státu. Pro státní aparát je typické, že vymýšlí složitá byrokratická opatření bez předchozí kvalifikované analýzy. Ta by měla zkoumat, zda jde vůbec o problém, zda je řešitelný nástroji státní byrokracie a nepůjde-li v důsledku jen o zmenšení prostoru občanské svobody. Maximální rozpínavost je přirozenou tendencí státu a občané musejí být ve střehu. Program zvýhodňování žen pod záminkou diskriminace expanzí státu je. Ženy jako skupina u nás totiž nejsou diskriminovány, a existují-li individuální případy diskriminace, nemají se řešit plošným zvýhodňováním. Plošná pomoc prostřednictvím vyrovnávací akce (tzv. pozitivní diskriminace) je na místě v určitých případech dlouhodobé institucionální diskriminace, například u Romů, v případě žen je to nesmysl. Co se týká postavení žen v naší společnosti, jsme dál než řada západních společností včetně USA. Většina českých žen se usmívá třeba nad americkými feministkami, protože cíle, které prosazují s velkým rozruchem ženy na západ od nás, jsou v našich končinách již desítky let samozřejmostí. To je paradoxně dáno i naší padesátiletou totalitní zkušeností: rovnostářská ideologie komunismu a povinná zaměstnanost přispívaly po mnoho desetiletí k dnešnímu faktickému zrovnoprávnění žen. Nejčastěji uváděným nesmyslem je, že žena, která zastává totožné místo jako muž, má menší plat. Je pravda, že ženy v průměru pobírají nižší plat než muži. Není to však diskriminace. Spíš jsou méně ochotné zastávat časově náročné funkce, častěji než muži volí menší úvazky a nepříliš ochotně nastupují do funkcí. To je ovšem vždy záležitost svobodného rozhodnutí, nikoliv důsledek toho, že by ženám někdo bránil v kariérním růstu. Navíc má žena oproti mužům mnoho výhod, jako je dřívější odchod do důchodu, větší ochrana při určitých typech prací a donedávna také exkluzivní právo dlouhé mateřské dovolené. Nejpádnějším důkazem toho, že ženy mají v kariéře rovné šance s muži, je fakt, že zde běžně pracují lékařky, právničky, učitelky, novinářky, vysokoškolské profesorky, rektorky, poslankyně atd. Dalším důkazem toho; že ženy mají rovné šance, ale méně je využívají, je i jejich zastoupení na středních a vysokých školách. Aby byl argument o systémové diskriminaci důvěryhodný, musela by se alespoň částečně projevit preference mužů na úkor žen již během přípravy na povolání. Zastoupení mužů a žen například na gymnáziích a vysokých školách tomu ale nenasvědčuje, je zhruba vyrovnané, někdy dokonce ve prospěch žen.

Zlomový okamžik: dítě

Zlom, který vede k nepoměru v zaměstnání a platu v neprospěch žen, přichází v okamžiku, kdy se žena rozhoduje, zda bude mít dítě. Tedy v momentě, kdy se nezměnitelné biologické faktory a z nich vyplývající sociální omezení dostávají do rozporu se strukturou a fungováním moderní kapitalistické společnosti. To je klíčový bod, který zastánci vyrovnávacích programů pro ženy neberou v úvahu. Mezi alternativami mateřství a kariéry bude pro ženu v moderní společnosti vždy napětí, na tom žádná státní intervence nic nezmění. Žena jako potenciální matka bude - ať se nám to líbí, nebo ne - vždy víc než muž stát před rozhodnutím, zda obětuje část kariéry mateřství, nebo naopak. Slabší zastoupení žen v oblasti platové a kariérní, které chtějí vyrovnávací akce napravovat, je důsledkem toho, že ženy dávají přednost mateřství a výchově dětí před kariérou. Toto rozhodnutí je vědomé, svobodné a individuální a taková volba nic nemění na skutečnosti, že ženy mají rovné šance profesně uspět. Plány na zvýhodňování žen jsou snahou o intervenci do svobodného rozhodnutí ženy o tom, jak se chce realizovat. Zda spíše v rodině prostřednictvím dětí, nebo ve společnosti přes kariéru. A do tohoto rozhodování nemá liberálně demokratický stát právo zasahovat. Stát má povinnost pečovat o dodržení rovných šancí, zbývající prostor musí zůstat rozvoji spontánního řádu a individuální iniciativě svobodných, bez ohledu na to, zda žen, či mužů.

Marián Kišš jr. politolog