„Dějiny psané krví“- tabu, trauma a kult menstruace
Bylo by samozřejmě naivní domnívat se, že objev „Baerova vejce“ znamenal skutečný historický a mentální předěl, kterým se uzavřela tisíciletí systematicky kultivovaných předsudků, diskriminačních opatření a kolektivních neuróz, vztahujících se k ženě, jejímu tělu a jeho funkcím.
Psychologické a sociologické studie, prováděné koncem devadesátých let paralelně v zemích Evropské unie a ve Spojených státech s cílem zaznamenat aktuální výskyt a fenomenologii menstruaního trauma u obou pohlaví, potvrdily bohužel, že i v existenčním kontextu dnešní západní civilizace zůstává menstruace nadále otevřenou krvácející ranou v klínu ženské identity.
Možná jsou to totiž právě postmoderní, mediálně šířené formy menstruačního tabu, které pod rouškou alibistické nabídky „emancipace od jha menstruace“ zasazují tělesné a sexuální integritě ženy onu poslední, smrtelnou ránu. Jestliže sugeruje spotřební průmysl ženám-konzumentkám pomocí reklamy na hygienické a farmaceutické zboží, že je žádoucí veškeré projevy a prožitky menstruace potlačovat, je to program osvobození pomocí jakési - ve skutečnost velmi radikální - amputace. Ideál „menstruovat, jako kdybych nemenstruovala“ není totiž ničím jiným, než dobrovolným zřeknutím se jednoho rozměru ženské identity, který jsem ve skutečnosti nikdy nepřevzala do své kompetence.
Ženské emancipační hnutí druhé poloviny 20. století a zejména jeho výrazová modifikace v sexuální revoluci pozdních šedesátých let se sice zasloužilo svým programovým „prohlášením menstruace za věc veřejnou“ o zásadní prolomení společenského tabu. Reálný efekt tohoto tažení bohužel značně umenšila skutečnost, že zde menstruace jako téma a fenomén zůstala víceméně negativně konotována. Jednalo se tedy v podstatě o konfrontaci společnosti s realitou jak „ženského problému“ samotného, tak diskriminace všeho druhu s ním spojené. Ale ani nová menstruační kultura vyšlechtěná v ezotericky orientovaných feministických kruzích v průběhu zhruba posledních dvou desetiletí nebyla s to nabídnout víc než další alternativní postulát - totiž dílem folkloristickou, dílem dogmatickou glorifikaci ženského „principu“ a „přirozenosti“. Přičemž je z bližšího pohledu zjevné, že postoj k menstruaci jako záležitosti a priori obohacující a posvátné zde nevychází ze subjektivní prožitkové a pocitové zkušenosti, ale je naopak vědomě přijatou ideologickou pozicí, která optimální prožívání menstruace ženám diktuje.
Jako kdyby kletba kdysi údajně vyslovená nad Evou: „Strašně rozmnožím tvé trápení“, stále visela nad hlavami žen, kterým nadále nezbývá než vyrovnat se tím či oním způsobem se svým „údělem“. Přitom nás právě biologický a genetický výzkum neunavně zahrnuje novými poznatky, které na stále preciznější úrovni potvrzují fakt, že ženský organizmus a jeho specifické funkce rozhodně nenesou znaky prokletí ale mnohem spíše zvláštního požehnání - nadstandartního přírodního vybavení.
Z biologického hlediska se lidská sexualita odlišuje dvěma podstatnými znaky od zvířecí; totiž oslabením rozmnožovacího instinktu a osamostatněním libida jako vlastní motivační síly, která již nestojí ve službě oplozovací funkce. Nejmarkantnějším průvodním jevem tohoto vývojového posunu je ztráta exkluzivních období páření, typických pro pohlavní život zvířat, ve prospěch permanentního pohlavního pudu a měsíčního cyklu fertilních dnů u žen. Bipolárnost ženského cyklu, probíhajícího ve čtyřech fázích děložní činnosti rozprostřené od ovulace k menstruaci a vice versa, je tedy důsledkem funkční diferenciace sexuální touhy od rozplozovacího postulátu instinktivní přírody, což se manifestuje i hormonálně podmíněným reálným - jakkoli většinou neuvědomělým a tedy intenčně blokovaným - nárustem libida v období menstruace. Samotný prožitek orgazmu je navíc pro menstruující ženu intenzivnější, protože kontrakcemi děložního hrdla je krev pumpována do pochvy. Tato niterná ženská forma ejakulace zvyšuje pocit slasti, či lépe, obohacuje jej o další dimenzi. Stručně řečeno, fenomén měsíčního krvácení je spolu s klitoridou jako výlučným orgánem rozkoše a takřka neomezenou orgasmickou potencí výsostným sexuálním znakem lidské samičky jako vývojově nejvyššího tvora na zeměkouli.
A jelikož příroda pracuje ekonomicky a ráda vyřizuje více věcí naráz, plní menstruace současně i funkci pravidelné regenerace organizmu, díky čemuž jsou ženy objektivně odolnější a zdravější než muži. Cyklické hormonální změny mají kromě toho přímý vliv na mozkovou činnost a zajišťují v celku mnohem komplexnější interakci mezi levou a pravou hemisférou než je tomu u muže. Do třetice všeho dobrého je sama menstruační krev pro své biochemické a energetické hodnoty podobně jako placenta nesmírně potentním autofarmakem a vedle mužského spermatu a mateřského mléka „nejvýživnější“ přírodní látkou vůbec.
V kostce řečeno, menstruace je exkluzivní a biologicky luxusní výbavou ženského pohlaví, která se teprve sekundárně, v důsledku určitých kulturně a sociálně vývojových procesů mění v „ženskou potíž“ a „ženský problém“, aby v posledku - v masově manipulované mentalitě dnešní konzumní společnosti - konečně přestala být potíží; přestala být problémem; přestala být v jistém smyslu vůbec.
Východiskem kolektivní zkušenosti se svébytnými projevy ženské přirozenosti, zdá se, skutečně nebylo trauma, ale fascinace sebou sama, jež vedla k potřebě sdělení. Tak vzniklo prvotní znamení, mělo červenou barvu a vyjadřovalo přání komunikovat a vůli tvořit. Zrcadlením a obrážením se tak začal vytvářet pojem světa, jemuž rozměr dávala zprvu žena. Byla to totiž shodou okolností ženská ruka, která učinila někdy před triceti tisíci lety ono první znamení; ruka potřená menstruační krví, obtisknutá na stěnu jeskyně.
Snad to byl právě periodický přístup k hlubším oblastem vědomí, daný, jak dnes víme, aktivací pravé - intuitivní - mozkové hemisféry v období menstruace, který se stal základem postupně institutionalizovaného „vědění“ a jedním z pilířů přirozené ženské autority v rámci lidského společenství. Dokud si člověk ještě nezkomplikoval přístup ke skutečnosti světa dualistickou představou hmotna a nehmotna - ducha a těla, bylo vše, co je, prostě „mocí“ manifestující sebe sama ve formálním a obsahovém nekonečnu. A tato síla byla vnímána nejsilněji právě jako atribut ženské přirozenosti a - jak lze usuzovat - relativně záhy ztotožněna s její životní a sexuální esencí. S tendencí kultivovat tuto zvláštní sílu tak přišla na svět přírodní magie i k přírodě obrácená mystika - čili prvotní náboženství, mající ještě svůj přirozený středobod a základ tam, kde jej má i ženské tělo. Poté se ale stalo něco, co vedlo - snad nevyhnutelně - k nové strukturalizaci a polarizaci jak vztahu člověka vůči světu, tak obou pohlaví vůči sobě navzájem.
Podle mýtu afrického kmene Dogonů se vše seběhlo tak, že na počátku - in illo tempore - našla žena slaměnou sukni matky země potřísněnou menstruační krví, oblékla si ji a stala se královnou. Muži se ovšem po určitém čase lstí posvátné sukně zmocnili a převzali vládu do svých rukou.
Mýtus o mužském komplotu proti „moci“ žen je v různých variantách vlastní takřka všem kulturám. Motiv pohlavního mocenského antagonizmu je ovšem interpretačním anachronizmem, vycházejícím z mentality a hierarchické situace již etablovaného patriarchátu. Bezprostřední příčinu degradace a z ní bohužel vyplývající reálné diskriminace ženského pohlaví v dějinách lidstva je nutno vidět paradoxně ve vývoji empirického poznání, jež nevyhnutelně dospívá v určitém stadiu k odhalení a následnému přecenění mužského podílu na aktu plození.
Zatímco bylo totiž objevení ženské vaječné buňky, a tím i pochopení základních funkcí ženského rozmnožovacího systému a fenoménu menstruace, možné až na poměrně vysoké úrovni vědy a techniky - a skutečně k němu došlo, jak již víme, až v devatenáctém století, bylo sperma jako oplodňující agens identifikováno již na vývojovém stupni raných zemědělských kultur. Chybnou ale logickou dedukcí ze zasévání zrna do země a jeho klíčení se přitom dospělo k domněnce, že ženské tělo nabízí mužskému semeni zjevně pouze výživu a stavební materiál; dárcem života a zelenou větví lidského rodu je ovšem muž. Jedině na základě této tisíciletí platné představy má svou logiku i křesťanské dogma o Synu narozeném sice „z ženy“, avšak jako přesný obraz Otce.
Na každý pád, s pojmem biologického otcovství ztrácí - samozřejmě rovněž ireálná - prvotní úcta k ženě-samoploditelce nevyhnutelně půdu pod nohama, aby postupně uvolnila místo trendu přesně opačnému, totiž diskreditaci a uzurpaci ženských posvátných atributů ve prospěch mužského stvořitelského principu. Od tohoto momentu je přechod od matrilineární dědičné posloupnosti k patrilineární nezadržitelný. Důležitóu roli přitom sehrála další zkušenost - a sice, že k oplodnění zpravidla nedojde, když žena krvácí. Menstruační krev a záhy i menstruující žena samotná získávají právě a teprve nyní neblahou konotaci.
Jakkoli se k menstruaci patrně již od samého úsvitu dějin lidské kultury vázala jistá primitivně hygienická opatření a snad i obyčeje a rituály, je menstruační tabu ve smyslu přísného separačního opatření stejně jako kolektivní menstruační trauma průvodním jevem vznikajícího patriarchátu, aby se obé následně stalo jeho účinným instrumentem a garantem. Ochrana od této chvíle již neslouží menstruujícím ženám, ale naopak kolektivu, protože moc spojená s menstruační krví se teď stává jednoznačně negativní a nebezpečnou. Následujícími dějinami civilizace se táhne jako rudá nit přesvědčení o méněcenné ženské přirozenosti, za jejíž nejmarkantnější a současně nejtrapnější projev platí právě menstruační krvácení, aby pod touto racionalizující vrstvou současně přežívalo povědomí o hluboké a temné dimenzi ženské sexuality aktivované právě v období „jejích dnů“. Podle psychoanalytičky Karen Horneyové je univerzální záporný archetyp čarodějnice, divé ženy, či jednoduše nedomestikované ženské bytosti prosté všech ochranitelských a pečovatelských atributů obrazem mužského strachu z menstruující ženy „jako tajuplnné bytosti, jež je ve styku s duchy a tudíž vládne magickou mocí, kterou může muži škodit, vůči které se muž tedy musí chránit a kterou, což je nutno dodat, proto musí držet v područí.“
Skutečnost, že tento strach není přirozeným instinktem, ale právě sekundární, pouze v kulturním kontextu „děděnou“ reflexí, potvrzuje i etnologický výzkum. Ve společenstvích ještě částečně matrilineárního charakteru totiž žádná vrozená hrůza z menstruační krve ani přísná menstruační tabuizace neexistuje. Nástup menarche zde bývá kolektivně oslavován a zpravidla spojen s iniciací, kterou dívka vstupuje do fáze aktivního sexuálního života.V tradičních kmenových společnostech patrilineárního typu bývá naproti tomu zapovězen jak přímý kontakt s menstruační krví, tak i pouhá fyzická blízkost menstruujících, jejichž pouhé energetické vyzařování se považuje za zhoubné zejména co se zdaru typicky mužských činností týče. Menstruující ženy jsou zde stejně jako rodičky pokládány za „nečisté“ a nuceny zdržovat se v izolaci - většinou v chýších, zřízených k tomuto účelu za hranicemi sídliště, často dokonce i v bezpečné vzdálenosti od možného akčního prostoru ostatních členů kolektivu. Nástup menarche bývá nahlížen jako nešťastná událost a provázen často až nepředstavitelně krutými obyčeji a rituály, které mohou mít pro postiženou i trvalé zdravotní následky.
Nesmíme však zapomínat, že nepřeberné formy menstruačního tabu, které kdy patriarchální systém vyplodil a praktikoval, byly současně velmi účinnými prostředky domestikace, instrumentalizace a kořistnicko-represivní regulace jednak ženské sexuality jako takové, jednak její specifické kvality a síly, která je v heterosexuální interakci magnetem, přitažlivým pólem, a tím i pramenem libida jako tvůrčího principu na všech úrovních.
Tato moc či síla není žádné abstraktum pseudoezoterické literatury, a ani pouhý poetický opis biologicko-funkční dominance ženského pohlaví. Je to Kundaliníšakti jógy a tantry, Šekina židovské mystiky, temná samice a energie jin taoizmu či notre dame hermetického křesťanství - vybereme-li z rezervoáru náboženských a kultovních tradic pár reprezentativních šifer, označujících ženskou sexuální sílu. Její uctívání v různých iniciačních systémech Východu i Západu je však nezřídka pouhou zástěrkou sexuální konzumaci a vykořisťování: „Energie žen pochází ze stejných zdrojů jako sám život a má zázračné regenerační síly“, učí tajné nauky taoistických škol, odvolávajících se na Jung-čcheng Kunga, údajného učitele Lao-c`, který prý dokázal „čerpat samičí sílu, kterou sytil své vlastní životní duchy“. Sexuální alchymie staré Číny, tzv. „ložnicové praktiky“, fungovala podobně jako hinduistický tantrizmus „levé ruky“ na principu příjmu, kumulace a následné transformace obrovských množství ženské energie, jak ve formě čistého libida, tak zhuštěné v pohlavních sekretech, mezi kterými nevíce ceněna byla vždy právě menstruační krev.
Iniciační spis Kaulatantra nabádá: „Adept má pohlížet na menstruující ženu s úctou a bázní, neboť je živoucím ztělesněním Kálí, nadsmyslové moci; její menstruační krev - tento děložní květ - je božskou trestí a pravou krví života, která je obdařena nadpřirozenými vlastnostmi. Je to mocná omlazující a přeměňující síla, působící proti všem jedům svým alchymistickým ohněm. Souloží s menstruující ženou může žák rychle pokročit na cestě k osvícení.“
V jednom rituálu Šaktijógy rozevírá menstruující učitelka před žákem svou vaginu a vyzývá jej slovy:„ „Ber si mou esenci, pij božskou sómu“, k té samé milostné praktice, k níž vábí milá v biblické Písni písní krále Šalamouna: „Dala bych ti píti vína kořeněného, moštu granátového stromu svého...“, zatímco kněžský zákon oficiálního judaizmu trestá podstatně přirozenější přestoupení menstruačního tabu smrtí> „Nepřiblížíš se k ženě, abys odkryl její nahotu v období jejího krvácení, kdy je nečistá. Kdyby někdo spal se ženou v období její nečistoty, odkryl její nahotu a obnažil místo jejího krvácení a ona by mu dovolila odkrýt místo svého krvácení, budou oba vyhlazeni ze svého lidu.“ Podle Avesty je stejný „přečin“ trestán ubičováním a Ahura Mazda himself se dává slyšet: „Kdo vylije své semeno do ženy, která má měsíčky, menstruuje, má krvácení, ten se nedopustí o nic lepšího činu, než kdyby mrtvolu syna, kterého sám zplodil, rozvařil na kaši a tuk obětoval ohni.“
Jistě, volný přístup k čistě prožitkovým, na rozmnožovací funkci nezávislým dimenzím sexuality; do této „rajské zahrady“, kde jak víme roste jak strom poznání, tak strom života, se nesrovnával s chovnou patriarchální politikou. Sexuálně represivní, drakonické zákony ovšem měly ještě jiný efekt. Mocensko-ideologický establisment si touto cestou udržoval kontrolu a vládu nad nejintimnější oblastí (mezi)lidské existence jako rizikovým prostorem možné individuální emancipace.
Mezitím ale již vyslovují otcové evropské intelektuální tradice s velkou sebejistotou celou řadu omylných teorií o příčinách a smyslu menstruace, jež zůstanou v obecném i odborném povědomí i po následující dvě tisíciletí křesťanské civilizace. „Světla rozumu“ jako Aristoteles a Plinius starší vycházejí ve svých pojednáních na dané téma z archaické premisy, že menstruační krev je materia prima hominibus - surová látka, jež se v těhotenství tvaruje a zpevňuje v lidskou bytost: „Pod kvasným vlivem mužského semene se krev formuje, nabývá po určité době lidskou tělesnou podobu a nakonec ožívá. Mimo období těhotenství je ale tato krev vylučována a je nečistá“, vysvětluje Plinius, který se podstatně zaslouží o to, aby se lidové báchorky o jedovatosti a zlé moci menstruační krve staly nadlouho pevnou součástí gynekologických nauk. Menstruační krev podle něj ničí úrodu, zabíjí včely, proměňuje víno v ocet, způsobuje kysnutí mléka. Zrcadla ztrácejí lesk, kovové nástroje se tupí, reziví a zapáchají, přijdou-li se do kontaktu s menstruem; zvířata, která by byť jen kapku této krve olízla, dostanou vzteklinu. Ještě v šestnáctém století bude Paracelsus ochoten přísahat, že menstruační krev je „největší neřád na světě, nejjedovatější svinstvo vůbec“. Definitivně vyvrácena je mimochodem hypotetická existence mentoxinu - bájného jedu, o jehož výskytu v menstruační krvi nepochybovala doposledka většina odborné veřejnosti, teprve roku 1958. Paradoxně to byli již od počátku právě průkopníci lékařské vědy, praktici Hipokrates a Galen, kteří svými gynekologickými fantaziemi teoretiky typu Aristotela dalece předčili. Z pohledu Hipokrata je například menstruace zařízením, regulujícím konstituční nedokonalost ženského organizmu: „Ženský organizmus je vlhčí, méně pevný, méně silný než mužský. Tak jako do sebe vlna vsakuje vlhkost, přeplňuje se nepevná tkáň ženy tekutinou - menstruace je z tohoto pohledu regulativním odkapáváním přebytečného.“ Podle Galena se ovšem tento vyrovnávací mechanizmus objevuje až jako důsledek životního stylu: „Jelikož žena zadržuje velké množství šťáv, protože nikdy neopouští dům, těžce nepracuje a nechodí na slunce, je menstruace potřebná k odlehčení této plnosti.“
Tento patologizující pohled na menstruaci, opírající se v pozdní antice o poměrně již rozvinutý systém pseudovědeckých argumentů, získá pod vlivem křesťanství nový, moralizující rozměr. Menstruace bude jako veškeré projevy sexuálních funkcí lidského organizmu považována za důsledek Evina hříchu, tedy za lapsus a porušenost původně dokonalé přirozenosti. Ideový horizont, z něhož křesťanství vyšlo, měl však překvapivě intenci přesně opačnou.
Dříve, než se totiž církev Pavla z Tarsu definitivně prosadila na úkor gnostického hnutí, ze kterého vzešla, nebylo „učení Ježíše Krista“ náboženstvím, ale systémem duchovně emancipačního charakteru, prostředkujícím poznání, které bylo doposud v rámci jahvistického teokratického systému utajováno. Jeho podstatnou součástí byla nauka o sexuálním principu božského tvůrčího aktu a o aspektu boží přítomnosti v lidské sexualitě.
Podobně jako v ezoterních učeních Východu se v tomto rámci vyvynul celý systém tajných praktik „sbírání božské síly“ či „duše“ - tedy energie koncentrované v pohlavních sekretech. Asketická, na univerzální misi orientovaná odnož křesťanského hnutí si to samozřejmě nedokázala vyložit jinak, než jako kacířskou zvrácenost par excellence: „Berou do rukou nečistotu své menstruační krve, schraňují ji, načež to společně jedí a říkají přitom: Toto je krev Krista ...Síla obsažená v menstruační krvi, říkají, je sama duše. ...A ten, kdo získá poznání a nastřádá dostatek této esence z měsíční krve a ze šťáv chtíče prý bude spasen.“
Konec těchto“zvrhlostí“ byl ovšem jasnozřivě předpovězen „pravou“ církví již koncem prvního století: „Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, ...byla oděna purpurem a šarlatem ...v ruce držela zlatý pohár, plný smilství a nečistoty země“, líčí autor Janova zjevení „děvku Babylon, matku všeho smilstva“. Podle ustáleného výkladu se jedná o alegorii Říma, podle hermetické tradice je to ovšem právě symbol původního gnostického křesťanství, uctívajícího životní sílu pulzující stvořením, jež mělo ustoupit kultu kříže a krve obětní.
Když se Aleister Crowley ve dvacátém století programově pokusí symbol ženy v šarlatu rehabilitovat, nemá to ovšem s původní gnózí moc společného. Jeho Babalon již není jednotou ducha a těla, spirituality a sexuality, ale královnou extáze, která „rajtuje s roztaženýma nohama na šelmě; v levé ruce otěž společné vášně; ve zvednuté pravici kalich - svatý grál, planoucí žárem lásky a smrti...“ Nevím nicméně, zda mi tato velekněžka pohlavního pudu není snad přesto milejší než její bezzubý stín z kurzů „ženského sebeuvědomění“, který si na pokyn své spirituální učitelky ku příležitosti „menstruačního kolového tance za novoluní“ pomaluje čelo červenou hlinkou.
Simone de Beauvoirová jako první formulovala stanovisko, z něhož vychází i genderový koncept pohlaví jako sociálního a kulturního konstruktu: „Ženou se nerodíme, ženy z nás dělají.“ Vzhledem k neoddiskutovatelnému rozporu tohoto postoje s aktuálními poznatky genetického výzkumu se zdá, že abatyše a vědma Hildegarda z Bingenu, která mimochodem jako první v dějinách popsala specifický průběh ženského orgazmu, nabídla v tomto směru již ve 13. století objektivně správnější a každopádně optimističtější definici: „Žena odívá nahého muže výtvory svého umu, protože ona je utvořena z masa a krve, kdežto on byl původně hlínou.“
Žena „oděná do šarlatu“ moudrosti a moci svého těla proces takzvaný civilizační nepřežila. Ženy „z masa a krve“ se mezi námi - zatím ještě - vyskytují.
FOTO: Jitka Hejtmanová
Zleva: Štěpánka Matúšková, Krista Feigl - Procházková, Irena Reifová