Francouzská realita: ženy v politice

Francouzské ženy jsou ve své zemi vysoce ekonomicky aktivní a proto je překvapující nesoulad mezi touto jejich ekonomickou aktivitou a malou účastí v politickém životě.
Ve Francii je účast žen v politice poměrně nízká: pouze 12%tní zisk míst v Národním shromáždění při volbách v roce 2002 staví Francii na 13. místo mezi státy EU a na 60. místo ve světě podle procentního zastoupení žen v parlamentu.
Přestože v letech 1945 až 1975 došlo v životě žen ve Francii k obrovským změnám díky masivnímu nárůstu ekonomické aktivity, vzrůstající účasti žen na trhu práce, právní emancipaci atd., nepřinesly tyto změny žádný větší nárůst počtu žen v politice. To mělo za následek vznik radikální ideje parity, která nakonec vedla k významnějším institucionálním reformám zaměřeným na podporování rovného přístupu žen a mužů do politického života.

Historické faktory, které vysvětlují, proč ženy ve Francii neměly příznivé podmínky pro politickou kariéru ani v institucích předchozích republik, ani v politických stranách.
V období francouzské revoluce v roce 1789 mnozí její ideologové obhajovali myšlenku, že ženy nejsou oprávněny převzít odpovědnost za provádění veřejných záležitostí. Od té doby po dalších 150 let převládal ve Francii názor o neschopnosti žen pro politickou činnost. Francie sice byla zemí, která zaručovala všeobecné volební právo občanům, avšak jako občané zde byli chápáni pouze muži. Francouzské ženy získaly volební práva až v roce 1944.

Volební systém a jeho význam k míře účasti žen v politice
V období Páté republiky (1958) byly ženy omezovány především systémem jednomandátních volebních obvodů, který byl používán ve volbách do zákonodárných orgánů a rozsáhlým mechanismem vícenásobných volebních období. Tento systém podporoval kandidáty se silnými místními vazbami a ty, kteří zastávali více úřadů ve stejné době. Mezi těmito prominenty s mnoholetými zkušenostmi v místní a regionální politice bylo velice málo žen. Když se však v roce 1986 volby konaly na základě systému proporčního zastoupení, výsledek vyzněl mnohem více ve prospěch žen – 24,7% jich obsadilo křesla v Národním shromáždění.

Politické strany a ženské hnutí
Ani feministické hnutí 70. let nemotivovalo ženy ke vstupu do oblasti politické reprezentace a nevyvíjelo nátlak na politické strany, aby daly větší příležitost ženským kandidátkám. Feministky očekávaly, že změna přijde ze strany sociálních hnutí, ne od politických stran. Důsledkem bylo to, že ženy měly velmi malé zastoupení ve vedení politických stran i mezi zvolenými poslanci.
Pouze komunistická strana byla po mnoho let jedinou stranou, která nominovala ženy do voleb a zaváděla - aniž by to tak nazývala - kvótní systém. Socialistická strana doplnila v roce 1974 své stanovy tak, aby zahrnovaly kvóty pro ženy ve vedoucích stranických funkcích (z původních 10% byla kvóta v roce 1990 zvýšena na 30%). Socialistická strana také uplatňovala kvótní systém ve volbách do Evropského parlamentu a v roce 1996 hlasovala pro 30% kvótu pro ženské kandidáty ve volbách do legislativních orgánů.
Žádná z pravicových stran kvótní systém nepřijala.

První snahy o zvýšení počtu žen v politické sféře
K prvním pokrokům žen v politice došlo ve Francii za vlády konzervativního prezidenta Valéry Giscarda D´Estainga, kdy se do vlády dostaly významné ženy, jakými byly Simone Veil - ministryně zdravotnictví, a Francoise Giroud – první ministryně pro rovné příležitosti a ženská práva.
V roce 1981 - během prezidentské kampaně - prosazovali levicoví političtí představitelé v čele s Francoisem Mitterandem ustavení minimální 30% kvóty pro ženy pro legislativní volby. Poté, co se Francoise Mitterand stal prezidentem, otevřel vládní pozice ženám, hlavně mimo jejich tradiční sféry jako je zdravotnictví, školství a rovné příležitosti. V roce 1991 jmenoval první a zatím jedinou ženskou premiérku Edith Cresson.

Reforma systému a koncept parity
Ve Francii si uvědomili, že k překonání překážek způsobujících malou účast žen v politice je třeba reformovat stávající systém seshora.
Francie je jednou z mála evropských zemí (společně např. s Belgií),která přijala zákon požadující určitý stupeň střídání kandidátů účastnících se voleb. Mezi sousedními zeměmi je Francie výjimkou, která se uchýlila k legislativním příkazům prostřednictvím zákona o paritě a nespoléhá na “moudrost“ politických stran, že samy zajistí politickou reprezentaci žen.
Podle Mariette Sineau může být parita definována jako zaručený, kvantitativně rovný přístup k nejrůznějším voleným pozicím. Je také odlišen koncept parity a kvót: parita je permanentní součástí zákona, zatímco kvóta je dočasným opatřením.
Koncept parity vznikl na konci 80. let, poprvé byl přednesen Radou Evropy. Ve Francii byl představe díky intelektuálům a feministickému hnutí. V červnu 1996 uveřejnilo 10 bývalých ministryň manifest ve prospěch parity v magazínu L´ Express, což mělo později velký vliv na výsledek další diskuse. Parita se stala hlavní otázkou během prezidentských voleb v roce 1995 a během voleb do legislativních orgánů v roce 1997.
Idea parity nebyla ve Francii přijímána zcela jednomyslně. Hlasy proti se objevily i ze strany samotných žen a tato debata rozdělila jak politickou sféru tak feministické hnutí. S veřejnou podporou této reformě a s podporou socialistického premiéra Jospina a presidenta Chiraca, však měla tato kritika jen malý vliv. Ústavní reforma byla přijata 745 hlasy proti 43.
Ústavní zákon z 8. července 1999 o rovnosti mezi ženami a muži opravňuje zákonodárce k tomu, aby přijali afirmativní opatření a přesto zůstali v mezích ústavnosti. Doplňuje článek ústavy takto: „Zákon podporuje rovný přístup žen a mužů k volebním mandátům a volebním pozicím“, dále stanoví, že „politické strany přispívají k provádění tohoto principu za podmínek stanovených zákonem.“ Termín „equality“ - rovnost je zde upřednostňován před termínem „parity“.
V roce 2000 byl přijat zákon o rovném přístupu žen a mužů k volebním mandátům a pozicím, který je znám také jako „paritní zákon“ . Požaduje, aby politické strany ve všech volbách se systémem proporčního zastoupení měly na svých kandidátních listinách 50%tní zastoupení každého pohlaví. Pokud toto nedodrží, listina je odmítnuta.
Zákon se týká voleb do Evropského parlamentu, regionálních a senátorských voleb, místních zastupitelstev (pro města s min. 3.500 obyvatel).
Pro volby do legislativních orgánů, při kterých se používá většinový systém, ukládá zákon finanční pokutu stranám, které nesplní požadavek 50%tního zastoupení obou pohlaví. Zároveň je snižován objem státních financí, které jsou přidělovány na základě počtu hlasů.

Implementace paritního zákona: Výsledky voleb do místních zastupitelstev ve městech a do Senátu v roce 2001; volby do legislativních orgánů v roce 2002
V letech, kdy ještě neexistoval paritní zákon, bylo zastoupení žen v některých volených orgánech ve Francii poměrně vysoké. Záleželo na typu volebního systému. Tam, kde se volilo proporčním nebo dvoukolovým systémem, bylo procento zvolených žen poměrně významné: např. v roce 1999 bylo systémem proporčního zastoupení zvoleno do Evropského parlamentu 40,2% francouzských žen, v roce 1998 do Regionální rady 25% žen.
Volby do městských zastupitelstev v roce 2001 ukázaly účinnost zákona při vytváření rovnosti: ve volbách do místních rad ve městech s více než 3.500 obyvateli - ve srovnání s rokem 1995, kdy pouze 25,7% zvolených členů městských rad byly ženy, bylo v roce 2001 dosaženo významného úspěchu - do městských rad bylo zvoleno celkem 38.000 žen, což je 47,5% všech členů rad.
Ve městech a obcích s méně než 3.500 obyvateli, kde neexistovala žádná paritní nařízení, bylo zvoleno 30,1% žen oproti 21% v roce 1995. V procesu jmenování starostů, kteří jsou vybíráni na základě nepřímých voleb, na něž se zákon nevztahuje, tvořily ženy pouze 10,8% zvolených starostů.
V senátních volbách v září 2001, kde byl rovněž použit paritní zákon, získaly ženy 10,9% oproti 5,9% v předchozích volbách. Z 22 zvolených žen jich 13 (59%) bylo z levicových stran.

Nedostatky paritního zákona
Zákon má své mezery. Netýká se městských exekutivních orgánů, vnitřní městské struktury a shromáždění departmentů, která jsou stále mužskou doménou. To má negativní dopad na proces navrhování kandidátů do legislativních voleb. Strany upřednostňují přidělování dobrých volebních obvodů význačným stranickým osobnostem, tzn. úředníkům zvoleným na úrovni departmentů, kteří jsou voličům dobře známí. Nejzávažnějším nedostatkem zákona je, že jeho opatření zaměřená na legislativní volby nejsou dostatečně přísná a naléhavá. Zákon ponechává rozhodnutí čistě na politických stranách: buď umístit 50% kandidátů každého pohlaví nebo se vystavit finanční pokutě. Zkušenost z legislativních voleb v červnu 2002 ukazuje, že velké strany preferovaly spíše placení pokut. Podíl žen v Národním shromáždění vzrostl z 11,9% v rok 1997 na 12,3% v roce 2002. To ukazuje nezdar paritního zákona v legislativních volbách. Pokud nebude zákon závazný, lze se obávat, že strany budou pokračovat v preferování mužů jako kandidátů.

Závěr
Francouzský paritní zákon je velmi účinný pro zvyšování počtu žen ve shromážděních volených na základě proporčního zastoupení, kdy je sankcí zamítnutí těch listin, které nerespektují paritu. Zákon je však příliš laxní ve vztahu k většinovému volebnímu systému pro volby do dolní komory parlamentu. Navzdory svým nedostatkům měl za následek úplný obrat politických elit. Sami zákonodárci i občané jsou přesvědčeni, že ženy přivodí velké změny. V průzkumu z r. 1999 se více než 70% respondentů domnívalo, že pokud 1/3 členů Národního shromáždění budou ženy, podoba politiky se změní.
Dosahování politické parity ve Francii je pouze jedním aspektem širší sociální změny, která je ve Francii nutná. Francouzky jsou vystaveny otevřené diskriminaci v profesním životě, jak v oblasti pracovního postupu, tak v odměňování. Vydělávají v průměru o 20% méně než muži, tvoří méně než 5% nadřízených ve 200 nejvýznamnějších podnicích.

Stále existuje velmi důležitý problém, kterým je nerovné rozdělení povinností v rodině. Ženy doposud plní 80% domácích a rodinných povinností (údaj z vládní studie 1999). Plnění rodinných a domácích povinností, které zabírají francouzským ženám více než 3 hodiny denně, zůstává praktickou překážkou pro ženy, které by se chtěly ujmout politických a společenských funkcí.
Caroline Lambert říká:“ Ať jde o zaměstnání nebo politiku, rovnost musí začít v rodině“. A to ostatně neplatí jen v případě Francie.

Alena Králíková

Zdroje:
Mariette Sineau: Institutionnalisation de la parité: l´expérience francaise, 2002 (zdroj International IDEA- International Institute for Democracy and Electoral Assistance,
www.idea.int/gender/wip/PDF/French/English_translations/CS-French_Exp-sineau.pdf

Eeva Raevaara and Susanna Taskinen: Women, politics and policies of equality in Europe.

Caroline Lambert. French women in politics. The Long Road to Parity
www.brookings.edu/fp/cusf/analysis/women.htm