Mezinárodní den rovnosti v Prostějově

 Den rovnosti žen a mužů v Prostějově

Vstupní hala prostějovského hlavního nádraží se ve čtvrtek proměnila v informační kancelář. U příležitosti Mezinárodního Dne rovnosti žen a mužů, kterým je 19. červen, zde rozbila svůj stan bojovnice za ženská práva Kateřina Kastnerová z Kostelce na Hané. Stihla jsem ranní vlnu. Mezi pátou a osmou hodinnou ranní projde ve čtvrtek prostějovským nádražím na šest set lidí. Pět set z nich ode mne obdrželo úsměv a genderové noviny Půl na Půl. S tím, že je Den rovnosti žen a mužů a že je v hale i výstava a podrobné informace na ženskoprávní témata. Přijímali je buď se zvědavým nebo s vděčným výrazem – u některých žen za to, že si někdo všimnul „jejich“ problémů, a u jiných za to, že mají ve vlaku co číst. Pánové se ptali, zda jsem vdaná (ne, nechtěli mě žádat o ruku) a ženy tvrdily, že to stejně nemá cenu (ty feministické snahy), že se přece stejně nic nezmění. Lze nicméně usoudit, že většina dojíždějících si noviny přečetla nebo přinejmenším odnesla, neboť bílé plátky se neválely ani v odpadkových koších ani v kolejišti.

19. červen 2008 od  šesti ráno do šesti večer hlavní nádraží v Prostějově

    * diskriminace
    * domácí násilí
    * aktivní otcovství                               
    * ženy v politice
    * feminismus

O co jde?

    * osvětová akce
    * informační panely na téma ženských práv                     
    * ranní noviny o rovných příležitostech
    * materiály ženskoprávních organizací v ČR

Rovnost žen a mužů otevírá svět všem bez rozdílu.

Cílem akce spojené s putovní informační výstavou NESEHNUTÍ Brno Ženská práva jsou lidská práva je informovat prostějovskou veřejnost o aktuálních tématech, které spadají do oblasti ženských práv a rovných příležitostí u nás - od násilí na ženách po diskriminaci na pracovním trhu - a přivést lidi k diskuzi či zamyšlení. Pod pojmem rovných příležitostí se skrývají také různé formy slaďování osobního a pracovního života, zapojení otců do péče o děti či kariéry žen. Na místě bude informační stánek s letáky a noviny, které ke dni vydává pražská organizace Gender Studies, o.p.s. ¨
Přjďte ve čtvrtek na nádraží!

Na akci se stále hledají dobrovolníci a dobrovolnice na rozdávání novin, provoz infostánku...

Vstupní hala prostějovského hlavního nádraží se ve čtvrtek proměnila v informační kancelář. U příležitosti Mezinárodního Dne rovnosti žen a mužů, kterým je 19. červen, zde rozbila svůj stan bojovnice za ženská práva Kateřina Kastnerová z Kostelce na Hané.

Stihla jsem ranní vlnu. Mezi pátou a osmou hodinnou ranní projde ve čtvrtek prostějovským nádražím na šest set lidí. Pět set z nich ode mne obdrželo úsměv a genderové noviny Půl na Půl. S tím, že je Den rovnosti žen a mužů a že je v hale i výstava a podrobné informace na ženskoprávní témata. Přijímali je buď se zvědavým nebo s vděčným výrazem – u některých žen za to, že si někdo všimnul „jejich“ problémů, a u jiných za to, že mají ve vlaku co číst. Pánové se ptali, zda jsem vdaná (ne, nechtěli mě žádat o ruku) a ženy tvrdily, že to stejně nemá cenu (ty feministické snahy), že se přece stejně nic nezmění. Lze nicméně usoudit, že většina dojíždějících si noviny přečetla nebo přinejmenším odnesla, neboť bílé plátky se neválely ani v odpadkových koších ani v kolejišti. V čekárně i na peróně seděly řady lidí s hlavou schovanou v novinách – veřejnost byla vystavena problematice! – prostřednictvím výstavky vystavena, seznámena, konfrontována. Nešlo to prostě se mi v tom jednom průchodu vyhnout.

Paní z O. P. se vrátila pro dalších deset výtisků pro kolegyně. Paní s umělou kyčlí říkala, že jí nechtějí nikde přijmout, ani na tři hodiny na uklízení. Jiná paní říkala, že snacha si to zařídila líp než ona – syn se prý stará o postižené dítě a ženě vaří kafe do postele. Další paní tvrdila, že ženské po padesátce to nakonec vzdávaj s tím, že do předčasného důchodu už to nějak doklepou, zvlášť s manželovým důchodem. (Ale co ona coby vdova? Tak jsme vymyslely, že by se třeba měly starší ženské bez práce zaktivizovat, spojit a vymyslet si společně podnikatelskou nebo advokační iniciativu, která by na místní úřady a politiky zatlačila. Neboť aspoň u firem zatím asi nepořídíme.)

Sympatické holky křesťanky říkaly, že bible určuje stejná práva mužům i ženám, kteří se mají navzájem ctít a doplňovat. Ale že někdo ta hlava rodiny musí být, protože by to pak byl chaos, že jo. A že antikoncepce je v pohodě, ale ne Danou ani prášky, které vejce zničí i po početí. Protože pak je z něj už život. Slečna po přečtení výstavky přišla na to, že je to vlastně všechno pravda. Holky řezbářky z Tovačova zajímal mýtus krásy (jakože proč se strojit pro někoho jiného a ne pro sebe?) a to, že se jich v práci nesmí nikdo ptát na věk nebo na děti – to, že je diskriminace. A další paní plakala, protože jí všichni umřeli, a neteř, která pracuje v poradně pro ženy chce odejít z Brna. Tak jela na chatu. A paní pokladní říkala, že ženské si prostě nesmí nechat násilí líbit a svá práva si prosadit. A slečna, co pracuje na „vzájemné“ integraci postižených a většinové společnosti v Plzni říkala, že lidi na sbližovací akce nechodí. Musíme se jim – těm většiňákům – asi vnutit, učinila jsem závěr.

Pán, co kdysi sloužil u dráhy říkal, že diskriminace se nejlíp pozná v práci. Že znal mnohé schopné a rozumné ženy, které ke kormidlu nechtěli pustit. A že než mu manželka umřela, snažil se dycinky pomoct doma a vynahradit své služební absence. Jiný pán tvrdil, že od jeho dob se hodně změnilo a že ženské už nestojí jen u kolíbek a plotny, a že to je také dobré. A taky že v kolejišti nebývávalo tolik odpadků. Pán s umělou kyčlí se bystře chytil tématu gender a rozpovídal se o svých širokých intelektuálních obzorech, které uplatňuje v prospěch občanské společnosti Trilobit v Čelechovicích. Pan biolog, co byl na Kubě, by rád, kdybychom zajeli dělat obrodu k Zábřehu, pro mladší kluky a holky. Upřímný mladík byl názoru, že kdyby bylo v politice víc ženských a víc mladých, politici by nebyli takoví hulváti a nemohli by si myslet, že mají patent na rozum. Styděli by se.

Noviny dostaly manželské i předmanželským dvojice, tři maminky a jeden tatínek kočárkem, kteří jeli na výlet. Obdržely je učitelky, pracovnice ve zdravotnictví, důchodkyně a důchodci, a lidi, co přijíždí z okolních vesnic do práce. Děcka, co jeli na výlet, dostali brožurku Jak to vidíš ty a dvě Vietnamky dostaly číslo na La Stradu a brožurku o diskriminaci, kterou dostalo i pár romských rodin – samozřejmě k novinám Půl na Půl. Holka houmlesačka dostala číslo na poradnu o násilí, a paní, co má kámošku v bludném kruhu, taky. Další paní vzala brožurku o násilí pro sousedku, a další pro sestřičku na gyndě. Informační stoleček s brožurkami o mýtu krásy, mimo jiné, vtipně zastiňoval poutač Relay na nový časopis Dieta s blondýnkou na obalu… aspoň 19.6.

Když jsem v osm večer přišla domů, měla jsem radost nad tím, že to s tím šovinismem u nás možná není zase tak zlé. Ale dneska to bylo o teorii a právech na papíře. Jakmile rozjedeme tu místní buňku a ženy se budou účastnit proto, aby vyřešily konkrétní životní situace, které se týkají sociálních služeb, pracovních příležitostí, sexuálního obtěžování a násilí, to už bude mnohem těžší.

Z tisku.

Pro mě byla akce integrací zpět do prostějovského terénu. Idealistka se vrátila domů. Domů do práce. Třeba to s tím šovinismem u nás opravdu není tak zlé a všichni ti usměvaví pánové se za dveřmi obývacích pokojů a kanceláří nemění v podlé a líté tyrany…;).