Živé sochy mrtvých dětí
Režisérky a scénáristky dokumentu
Jana Paktová a Tamara Wölfelová vypráví
příběh sochařky Marie Uchytilové, kterou natolik zasáhla tragédie v Lidicích a
především osud lidických dětí, že se rozhodla pracovat na sousoší, které by
tuto událost připomínalo dalším generacím. Dokument pracuje s malými
dějinami, tedy s vyprávěním
rodinných příslušníků umělkyně, ale i se svědky a přímými účastnicemi lidické
tragédie, která se odehrála 10. června 1942 a která Marii Uchytilovou
poznamenala na celý život. V Lidicích bylo po atentátu na zastupujícího
říšského protektora Reinharda Heydricha zavražděno nacisty 173 mužů, děti byly odděleny od svých matek, 82
jich bylo usmrceno v pojízdných plynových komorách a 9 posláno na
převýchovu do Německa. Nevidíte žádná zprostředkovaná svědectví, nečtete
odborné historické knihy, ale vidíte a slyšíte vyprávět ženu, které při akci
nacistů zahynula dcera, nebo ženu, která byla ve svých 10 letech dána na
převýchovu do Německa. Podobně silně působí i vyprávění dcery Marie Uchytilové
a jejího muže. Dcera vypráví o tom, jak rodiče svůj život podřídili unikátnímu
sochařskému projektu, oba v podstatě 10 let pracovali 12 – 18 hodin denně
a ona žila u svých prarodičů. Nezazní však žádné odsouzení, spíše pochopení, ke
kterému možná pomohly i verše, které umělkyně v průběhu svého života psala
a ve kterých vyjádřila svou lítost nad tím, že se dceři nevěnovala více. Jak zaznělo v dokumentu, Marie
Uchytilová se „svému dílu obětovala“. Jak
však filmový dokument postupuje, výpovědi ztrácí na „síle“ – nejde však o
jejich obsah, zásluhu na tom má spíš velmi konvenční dokumentární vyprávění a
až příliš časté patetické záběry – dítě podávající ruku svému rodiči u sousoší
lidických dětí, květina nesená k památníku apod. I když obsah dokumentu
především k jeho konci podobná klišé přehlušují, stojí za shlédnutí. Hlavně
proto, že přináší ne příliš známá svědectví o Lidicích a osudech lidí, které
nenávratně celá událost ovlivnila.
Česká republika, 20 minut, scénář a režie: Jana Patková a Tamara Wölfelová
Anotace dokumentu: Když skončila druhá světová
válka, bylo Marii Uchytilové dvacet let. Ve svém denníku vzpomíná, jak radost z
konce války neustále tlumily další a další zprávy o hrůzách, které se udály.
Zraňoval ji především osud lidických dětí, které byly nejprve odděleny od
rodičů, a pak úředně popraveny. A tak začala práce na sochařském díle, kterému
podřídila celý svůj život. Komunistická ideologie ale nepřipouštěla nářky a
svou roli sehrála i závist, takže sochařka tvořila bez vidiny jakéhokoli
honoráře. Osm až dvanáct hodin denně pracovala ve svém ateliéru. Když kvůli
zdraví musela snížit intenzitu práce, pomáhal jí její manžel. Autorky
dokumentu, Jana Patková, Tamara Wölfelová a Vlaďka Svobodová-Potůčková svůj
projekt rovněž musely hradit zcela ze svých zdrojů. A snad právě proto se jim
podařilo vystihnout tvůrčí posedlost, která sochařku poháněla. Zdroj: www.feminafilm.cz.