Dokument Fotbal pod dohledem: Kopačky, šátek a tajná policie
V rámci letošního Femina Filmu
se promítal i snímek Fotbal pod dohledem, který se kromě
hlavního tématu festivalu – ženy a sport,
dotýkal i dalších témat jako nerovné postavení žen a mužů a setkání dvou
odlišných kultur. Dramatický boj o jeden přátelský fotbalový zápas začal
nevinně: rozhovorem dvou přátel, Íránce a Němky, o tom, že Írán byl jednou z
prvních zemí, které sestavily ženský fotbalový tým (psal se rok 1968), a že
dokonce i dnes, přes zákazy islámského práva, v Teheránu takový tým existuje. A
protože ona mladá Němka byla shodou okolností také fotbalistkou, zrodil se
nápad jet do Íránu a zorganizovat tam utkání.
Dokument nás provází celým procesem příprav mače, kde velkou roli hrají
ne sportovní, ale byrokratické překážky. Z přátelského utkání se totiž postupně
klube politická záležitost, kterou je třeba když už ne zrušit, tak alespoň
nejrůznějšími obstrukcemi znepříjemnit a ututlat. Do vstřícnosti mají daleko
obě strany, německá i íránská. Ale zatímco v Německu se „jen“ nenašel nikdo,
kdo by utkání podpořil (všichni tvrdí, že s myšlenkou souhlasí, nicméně hmotně
ji nepodpoří), íránské velvyslanectví v Berlíně a pak i úřady v Íránu uplatňují
klasické zdržovací taktiky, policejní dohled a pravděpodobně i nátlak na
íránskou fotbalovou asociaci, která se zpočátku uvolila zápas zaštítit. Stejné
je to s dresy: ženské úbory s dlouhými rukávy a nohavicemi a se speciálním
dobře držícím šátkem měly být dodány, ale vypadá to, že nebudou. A ačkoliv si
mladé Iránky vytiskly propagační plakáty, nikde žádné nesmí viset. Nakonec se
ale přece jen vše k dobrému obrátí a zápas je odehrán. Dokonce se strhne v
malou spontánní manifestaci, když skupinky žen na tribunách začnou skandovat
hesla o tom, jak je íránský režim utiskuje. Přítomnost kamer ale pravděpodobně
zabrání nějakému zásahu ze strany policie.
Kromě této „makropolitické“ úrovně se ale dokument zabývá každodenností
fotbalových hráček z obou zemí. Němky (kde je ale mimochodem kolem poloviny
Turkyň) mluví o tom, jaké je to hrát s ženami a s muži, mluví o tom, co pro ně
znamená fotbal, ale i žertují o své sexualitě. Iránky řeší jiné věci – pro ně
je fotbal také důležitý, ale nemohou se mu plně oddat: pro ženy v Íránu
neexistují možnosti, jak oficiálně tuto hru hrát, ženy mají dokonce zakázáno
chodit na stadiony: prý jim tam hrozí nebezpečí. Od koho, to už režim neříká.
Bylo zajímavé sledovat, jak se dívky vypořádávají s povinností zahalovat
se. Jedna mladá Iránka odmítá (především právě na sport) nosit šátek, ale
protože tím riskuje postih, pečlivě si naráží kšiltovku do čela a teplákovou bundu
zapíná až ke krku, aby vypadala jako chlapec.
Dalším momentem je existence generace „matek fotbalistek“. V Íránu v
roce 1968 vzniklo ženské fotbalové družstvo (prý druhé po Itálii), ale krátce
nato přišla islámská revoluce a s ní, vedle dalších ženských práv, padla pro
ženy i možnost hrát fotbal. Dokument ukazuje jednu takovou bývalou fotbalistku,
shodou okolností matku jedné ze současných hráček, jak si se svou dcerou kope
míčem v prašných ulicích Teheránu.
Tady můžeme srovnávat míru podpory ženského fotbalu v obou zemích. Tým
žádal o podporu v Německu, ale žádnou nezískal. Podle slov autorů filmu, kteří
dokument na Femina filmu představili, má
být právě natočený dokument formou získání peněz na pokrytí nákladů na zápas. V
Íránu dokonce nic jako „ženský fotbal“ oficiálně neexistuje, a možnosti
sportovního vyžití pro dívky jsou velmi omezené. Nemají hřiště, a tak si kopou
na ulicích nebo v parcích. Přitom v Íránu stojí mamutí stadion Azadi, který se
svou kapacitou 100 tisíc míst patří k největším stadionům světa. Přístup
ale na něj mají jen muži...
Dokument byl nakonec střízlivým popisem uskutečnění velkého snu. Přes
množství překážek se podařilo, o co oba dívčí týmy i jejich přátelé usilovali.
Také dal nahlédnout pod pokličku do dění v íránských ulicích a domech. Ačkoliv
zápas nebyl nijak avizován, do publika přišlo přes tisíc žen, z nichž mnohé
vyjádřily svou nespokojenost s režimem. Nezbývá než doufat, že vlastní
aktivitou a cílevědomou snahou lze malými krůčky měnit když ne svět, tak aspoň
krátké úseky lidských životů k lepšímu. Aspoň takové se mi zdálo hlavní
poselství Fotbalu pod dohledem.
Fotbal pod dohledem (Footbal Under
Cover), režie: David Assmann a Ayat Najafi, Německo/Írán 2008