Ženy v děravém potrubí vědecké kariéry

Věda je často vnímána jako sféra objektivity a exaktnosti. Při bližším zkoumání však zjistíme, že má podobně jako jiné oblasti trhu práce svá genderová specifika a nerovnosti. O kritice vědy z perspektivy feministických teorií hovoří Hana Tenglerová, odborná pracovnice Národního kontaktního centra Ženy a věda.

Jaká je situace žen v české vědě? Kolik jich je ve vědě a na jakých pozicích?

Podíl žen ve vědě, respektive žen na pozici výzkumné pracovnice (nikoli v technické či pomáhající profesi ve vědě) se pohybuje kolem 25,3% přepočteno na celý pracovní úvazek, pokud bychom vzali fyzické osoby, pak je podíl žen 28,3%. Ve srovnání se státy EU patříme k podprůměru, za novějšími členskými státy zaostáváme až o polovinu procentních bodů. Na Slovensku pracuje 41,4% vědkyň; v Polsku 39,4%; v Litvě 48,5% a Lotyšsku dokonce 48,9%. Přestože ženy u nás již dlouho tvoří více než polovinu studujících na vysokých školách a také jejich podíl v doktorském studiu trvale stoupá - dnes překračuje 40% -, nijak se to neprojevuje v celkovém poměru výzkumnic a výzkumníků. A to navzdory tomu, že mezi lety 2001 a 2007 stoupl celkový počet osob pracujících ve výzkumu o 86%.

V současnosti nejsou dostupné statistiky, které by podrobněji sledovaly věkovou strukturu populace vědců a vědkyň (anebo ji sledují, ale ne s ohledem na pohlaví), proto nevíme kolik mladých žen a mužů ve vědě zůstává a jak vypadá situace z hlediska generačního vývoje. Nicméně fakt neustálého růstu podílu žen mezi studujícími a absolvujícími a jejich stagnující zastoupení na pozici výzkumnic ukazuje myslím dostatečně, že je někde problém.

Česká věda se také vyznačuje vysokou mírou vertikální a horizontální segregace. V technických vědách najdeme pouhých 13,8% výzkumnic. Oproti tomu v lékařských vědách je zastoupení žen bezmála padesát procent. Důvod ke spokojenosti nicméně kalí to, že právě ve vědních oblastech, kde je obecně zastoupení žen vyšší, např. v oněch lékařských vědách, najdeme o to větší vertikální segregaci. Znamená to, že pokud již absolvujete doktorské studium v technických vědách, pravděpodobnost, že jako žena dosáhnete profesury je podstatně vyšší než v případě lékařských, humanitních nebo sociálních věd.

Existují tu rozdíly mezi platy žen a mužů?

Data ohledně platových rozdílů představují problém. Český statistický úřad zveřejňuje mzdy tzv. lidských zdrojů ve vědě, měří se zde platy osob s terciárním vzděláním, které zároveň pracují ve vědě (což vedle výzkumnic/výzkumníků mohou být také některé osoby pracující v technických a pomocných profesích). Existují statistiky o platech podle klasifikace zaměstnání, ale buď nejsou dost podrobné, anebo se vůbec nezveřejňují. Další věc jsou peníze, které vědci a vědkyně dostávají z grantů. Tyto údaje statistiky nesledují vůbec.

Co však ze statistik jasně vyplývá je, že mzdy žen zaměstnaných ve vědě dosahují 72% platu mužů (nicméně se zde musí počítat se zmíněnou vertikální a horizontální segregací, o níž jsem mluvila výše a osobami v jiných než výzkumných pozicích ve vědě).

V roce 2007 vyšla studie porovnávající celkovou průměrnou výši odměny vědců a vědkyň v jednotlivých státech EU za celý rok. Podle ní mají české vědkyně dokonce o 36,5 procentních bodů nižší plat než jejich mužští kolegové. Ve srovnání s ostatními státy EU25 a tzv. přidruženými zeměmi jsme skončili před posledními Izraelem a Estonskem na 31. místě.

Prosazuje někdo rovnost žen a mužů ve vědě na praktické úrovni ve výzkumných institucích, školách apod.? Existují třeba nějaké profesní sítě žen ve vědě, které by usilovaly o změnu?

V zahraničí jistě. U nás je to spíš otázka několika nadšenců, resp. nadšenkyň. Jedná se spíš o jednotlivé případy. Nicméně nelze říct, že by se jednalo pouze o aktivity zdola. Také někteří vedoucí pracovníci a pracovnice berou toto téma vážně. Nejčastěji se řeší založení školek, tu a tam se vědkyně z různých oborů pouští do projektů, které se zabývají postavením vědkyň. Jde to pozvolna, ale zdá se, že se toto téma stává méně exotickým. Tyto projekty nicméně řeší převážně problém žen, nikoli genderové rovnosti obecně – tedy i mužů a jejich nároku na to, mít jiný než profesní život - a narušit genderovanost vědy jako instituce.

U nás žádná síť žen ve vědě nefunguje, v rámci EU existuje European Platform For Women Scientists, což je zastřešující organizace pro evropské vědkyně.

Je v podpoře rovnosti žen a mužů rozdíl mezi státními či nekomerčními institucemi a soukromými firmami?

Informace o soukromém sektoru – až na základní statistiky o zastoupení žen, které nejsou nijak pozitivní – v podstatě nemáme. Státní sektor a veřejné výzkumné instituce si pomalu začínají na to téma zvykat. Někde je pokrok vidět, jinde vůbec. Ohledně situace v soukromých výzkumných institucích bych byla skeptická. Několikrát jsme se pokoušely organizace zastupující soukromé výzkumné organizace kontaktovat, zatím ale neúspěšně…

V souvislosti s počtem žen a mužů ve vědě se často mluví o efektu děravého potrubí. Co to znamená?

Jedná se o úbytek žen na cestě k akademické dráze nebo během jejího průběhu. V České republice se nejvíce žen „ztrácí“ na přechodu z magisterského do doktorského studia a pak při vstupu do samotné vědecké profese. Bývá to doba, kdy se začíná řešit rodina. Zároveň v tomto období dochází k ustavování akademické kariéry. Nepochybně jsou zde i další příčiny proč se tak málo žen na vědeckou kariéru vydá, vedle diskriminace rodičů, přemrštěných požadavků na čas strávený v práci a geografickou mobilitu, jsou to například sexismus, obecně nepřátelské prostředí, stereotypy, nedostatek podpory atd.

Ve firmách se čím dál častěji začínají objevovat programy na udržení kontaktu s rodiči na mateřské a rodičovské dovolené. Řeší se něco podobného i ve vědě, kde je ztráta kontaktu s oborem asi hodně výrazným hendikepem?

V soukromých firmách nevím, ve veřejných výzkumných institucích a na univerzitách vše záleží na individuální situaci. Buď je velmi vstřícné vedení, nebo – a to platí spíš – je vše věcí dotyčných rodičů. O žádných formalizovaných snahách osobně nemám informace, což samozřejmě neznamená, že neexistují.

„Genderový problém“ vědy netkví jen v oblasti zaměstnávání a rozvoji kariéry žen a mužů. Některé teoretičky tvrdí, že samotná věda jakožto proces zkoumání je genderovaná. Můžeš to stručně vysvětlit?

Některé teoretičky a teoretici upozorňují na to, že celý systém hodnot, na kterých věda stojí, je vytvořený muži pro muže a v opozici vůči tomu, co je tradičně označováno za ženské. Koncepty jako racionalita, objektivita nebo požadavek emocionální neangažovanosti byly přitom chápány jako něco, co je neutrální, a proto všeplatné. Vědec zaujal pohled božího oka, pohled odkudsi, a s takto domnělým odstupem popisoval svět. Co nevzniklo vědeckou metodou, nebylo považováno za skutečnou znalost nebo vědění. V době zrodu moderní společnosti, kdy docházelo také k institucionalizaci vědy, jak ji známe dnes, se ženy na definování základů vědy nepodílely, neboť jim byl ze zákona odepřen přístup k akademickému vzdělání, které bylo předpokladem vědecké práce. Bylo to zdůvodněno tím, že jejich místo je v rodině. Ženy navíc byly považovány za příliš podléhající citům, mající iracionální myšlení, což byly vlastnosti, které stály proti požadovaným vlastnostem vědce.

Feministické kritiky vědy se začínají rozvíjet jako součást druhé vlny feminismu v 70. letech 20. století. Zdůrazňují, že vědění je vždy situované a nikdy není hodnotově neutrální, neboť poznávající i poznávané stojí vždy v konkrétním společenském kontextu, který vše ovlivňuje. Byl to myslím Michael Kimmel, významný představitel mužských studií, kdo řekl, že objektivita je vlastně forma mužské subjektivity. Poznávající si také vybírá konkrétní výzkumná témata a přístupy k řešení výzkumných otázek. V minulosti např. docházelo k tomu, že se účinky léků testovaly pouze na samčích populacích laboratorních zvířat, a poté se léky aplikovaly na celou lidskou populaci. Samičky totiž testování zdržovaly svým menstruačním cyklem. Z některých výzkumů je ale patrné, že dopady léčiv mohou být různé na ženy a muže, a také, že nemoci postihují jinou měrou nebo způsobem muže a ženy. Například infarkt postihuje ženy sice významně méně co do kvantity, jeho dopady na organizmus u žen ale bývají podstatně závažnější než u mužů. Když se ale hovoří o infarktu, málo kdy se toto ve veřejném diskurzu objevuje jako téma.

Věda také, podobně jako další oblasti trhu práce, často vyžaduje vysokou mobilitu, lineární, nepřerušenou pracovní dráhu nebo práci přesčas a předpokládá nejdelší dobu kvalifikace vůbec. Je to také čím dál více vysoce kompetitivní prostředí, od začínajících vědkyň a vědců se očekává, že budou pracovat hodně, ale za málo peněz, jsou často zaměstnáni na omezenou dobu, a nemají tak žádnou dlouhodobou perspektivu. Tyto nároky vytvářejí obraz ideálních pracujících jako někoho, kdo nemá osobní závazky, povinnosti nebo aspirace mimo své povolání, má ostré lokty a je ochoten se značně uskromnit. Tomu však nevyhovuje nebo nechce vyhovovat čím dál větší počet osob.

Pokud má téměř výhradní monopol na bádání nebo rozhodování o vědě velmi úzký počet osob, jejichž vlastnosti jsou takto vyselektované, je to špatně a mělo by se to změnit. Věda dnes zcela zásadním způsobem ovlivňuje každodenní život celé společnosti i její dlouhodobé směřování a je zcela legitimní požadovat, aby zde bylo zastoupeno co nejširší spektrum perspektiv. Argumentovat tím, že je vše v pořádku, protože tam ti lidé nechtějí, je podle mého názoru krátkozraké. Spíš je třeba se ptát, proč tam nechtějí a jak to změnit.

Hana Tenglerová pracuje jako odborná pracovnice Národního kontaktního centra ženy a věda v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Těžištěm její činnosti je snaha zvýšit povědomí o problematice genderové rovnosti, předkládání návrhů na opatření institucím výzkumu a vývoje a poskytování podpory při jejich zavádění.