Rezoluce Rady bezpečnosti OSN se věnují i postavení žen v ozbrojených konfliktech a mírových procesech

Na světě je 40 milionů lidí se statutem uprchlíků/ uprchlic, z čehož zhruba 70% tvoří ženy a děti. Až půl milionu žen bylo znásilněno během genocidy ve Rwandě, na 200 000 v prozatím neukončeném konfliktu v Kongu, 50 000 v Bosně a Hercegovině v průběhu válek v bývalé Jugoslávii, přičemž násilí na ženách (např. jejich znásilňování) patří mezi válečné taktiky, kterými je „nepřítel“ pokořován a ničen. Podle odhadů až 10 000 dívek bojovalo v trvajícím konfliktu v Angole, až 30% ze 7000 dětských vojáků v Sierra Leone tvořily dívky. Velká část bojovnic je do válek zapojena nedobrovolně, přičemž je nucena k sexuálním vztahům s veliteli. Po ukončení konfliktů pak jsou tyto ženy jako nečisté odmítnuty i vlastními rodinami.

Demilitarizační a reintegrační programy ale na tyto aspekty myslí málokdy. Přes výše uvedené skutečnosti nemají ženy téměř žádný přístup ke klíčovým postům, které vznik konfliktů či jejich řešení ovlivňují. Nejsou přítomny u vyjednávacích stolů, nemohou prosadit své zkušenosti, jejich potřeby nejsou zohledňovány. Na tuto zásadní nerovnost upozorňuje mnoho dokumentů, klíčové jsou pak rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti a č. 1820 o sexuálním násilí během ozbrojených konfliktů, a nověji pak č. 1888 a 1889 z přelomu září a října roku 2009, které předchozí dvě doplňují a rozšiřují. Tyto rezoluce kladou, velmi zjednodušeně řečeno, důraz na tzv. tři „P“: prevenci konfliktu, protekci (ochranu) žen a jejich participaci (a to na všech úrovních, tedy při prevenci konfliktu, jeho řešení a „následné/post-konfliktní rekonstrukci“).

Představení těchto rezolucí a diskuze o jejich implementaci v českém prostředí byly náplní mezinárodní konference, kterou organizovala Česká ženská lobby, platforma 22 ženských a genderových organizací. Hlavním cílem konference bylo zjistit, jak postupuje Česká republika v naplňování těchto rezolucí (ke kterému se zavázala jejich přijetím), předat si příklady dobré praxe a navázat spolupráci mezi nevládním sektorem a veřejnou sférou.

V úvodní prezentaci, která mapovala historický kontext rezolucí 1325 a 1820, uvedla Míla O´Sullivan (genderová odbornice z Otevřené společnosti), že v českém prostředí zatím téma rezolucí příliš nerezonuje. Mezi důvody patří „malá podpora pro otázky rovných příležitostí žen a mužů a nízké povědomí o nich u politické reprezentace, vládních institucí a české veřejnosti“, které vede k „opomíjení genderové problematiky v zahraniční a bezpečnostní politice“. Přestože Česká republika má uvedena lidská práva jako prioritu své zahraniční politiky, ženská práva se z ní systematicky vytrácejí.

Skutečnost, že existence národních akčních plánů (NAPs), které rezoluce zohledňují, není v žádném případě výsadou států, které válečným konfliktem procházejí nebo v nedávné době prošly, ukazuje výčet zemí, v nichž NAPs existují. V Evropě se jedná o Dánsko, Švédsko, Velkou Británii, Rakousko, Nizozemí, Španělsko, Finsko, Belgii, Portugalsko, Island, Norsko a Švýcarsko. Z mimoevropských zemí disponuje NAPs Jižní Afrika a Libérie. Podle O´Sullivan umožňují tyto plány koordinaci činností jednotlivých vládních rezortů, stanoví cíle, vymezují zodpovědnost a v neposlední řadě samozřejmě posilují povědomí o dané problematice. Navíc i země, které si samy žádným konfliktem neprochází, mohou nacházet prostor pro zohlednění rezolucí v zahraničních aktivitách, ať už se jedná o transformační či rozvojovou spolupráci, humanitární pomoc, civilní a vojenské mise nebo policejní mise v zahraničí.

Zahraniční odbornice na mírové rezoluce, Eva Zillén ze švédské organizace Kvinna till Kvinna a Rada Boric, z chorvatského Centre for Women Studies, ve svých příspěvcích velmi výmluvně představily, proč je zapotřebí NAPs zavádět. V zemích, které si prošly válečným konfliktem a ženy nebyly přizvány k mírovým jednáním, se jejich postavení obvykle zhoršilo. Je nutné dát ženám možnost jednat, zapojovat se do obnovy a vyjednávání. Národní akční plány jsou klíčové i pro země, které si žádným konfliktem neprochází: i obranné strategie a rozvojová spolupráce mají genderový rozměr, je proto zapotřebí stanovit konkrétní postupy v případné pomoci při obnovování určitého regionu, aby opět nedocházelo k redukci žen na oběti, jejichž hlas ovšem nikdo nevyslechne.

Panelová diskuze, které se účastnili převážně čeští experti a expertky, otevřela mnoho zajímavých otázek. Ačkoli konkrétní zkušenosti ze zahraničních misí (Člověka v tísni nebo Charity České republiky) spíše ukazovaly, že by konkrétní dokument spíše napomohl koncepční a koordinované práci v dané oblasti, diskutující se neustále vraceli k argumentům, které NAPs spíše odmítaly. Kateřina Sequensová z Ministerstva zahraničních věcí navrhovala spíše využívat dosavadní dokumenty, nežli vytvářet nový akční plán. Otázkou ovšem zůstává, jaké stávající mechanismy využívat, když plnění priorit v oblasti rovnosti žen a mužů probíhá velmi pomalu. Může vůbec Česká republika vystupovat jako garant rovných příležitostí v zahraničí, když sama není v tomto ohledu právě vzorovým příkladem? Jak respektovat konkrétní socio-kulturní kontext jednotlivých zemí? Jak motivovat ženy k participaci v zahraničních misích, atd.? Většina těchto otázek zdůraznila potřebu (zatím chybějící) koncepce, která by gender zohledňovala a která by ukládala jako povinnost vzdělávání expertů a expertek vysílaných na mise i v otázkách genderu. Pokud nebude genderová perspektiva do oblasti zahraniční rozvojové spolupráce zahrnuta, bude docházet nejen k porušování ženských práv, ale lze také předpokládat, že se konfliktní situace budou opakovat. Implementace rezolucí 1325 a 1820 lze proto považovat za žádoucí.