Severské modely péče o předškolní děti: srovnání Finska a Norska

Za vzor zajištění služeb péče o malé děti bývají považovány skandinávské země. I mezi nimi však v nastavení podmínek existují výrazné rozdíly. V následujícím textu se dozvíte více o situaci v Norsku a Finsku a nastavení systému péče o děti do tří let.

V první řadě je nutné vyjasnit, že vlastně není možné mluvit o skandinávském modelu. Ačkoliv jsou některé rysy a diskuse obdobné, mezi jednotlivými zeměmi existují rozdíly. Například ve Finsku je běžnější péče v domácnosti, naopak rodiče malých dětí v Norsku preferují denní centra, tedy obdobu našich jeslí. Společný je důraz na sdílení rodičovské zodpovědnosti a komplexní zajištění služeb ze strany veřejných institucí. V obou zemích jsou nejen diskuse o zajištění péče o děti, ale i současný standard podpory, výsledkem politického úsilí v oblasti genderové rovnosti.

Využívání institucionalizované péče o malé děti

Rozdíly mezi Finskem a Norskem existují i v pracovním zapojení žen. Zatímco ve Finsku se míra zaměstnanosti žen zvyšovala od 50. let a míra zaměstnanosti vdaných žen byla vyšší než v mnoha západních zemích, Norsko si až do 80. let uchovalo model muže živitele a ženy pečující o domácnost, ačkoliv i zde od 70. let zaměstnanost žen roste. V souladu s tím zde byla i nižší dostupnost služeb péče o malé děti, než právě ve Finsku či jiných severských zemích. To se ale v posledních letech výrazně změnilo.

Obě země – Norsko i Finsko – usilují o nastavení modelu, který umožní společné ekonomické zajištění rodiny oběma partnery a stejně tak i sdílenou péči. Systém rodičovského volna a příspěvků zajišťuje dobré podmínky pro domácí péči zhruba do jednoho roku dítěte, kdy je rodičům kompenzována ztráta příjmu. Obě země mají systém, který rezervuje část volna pro otce, kteří jej ve stále vyšší míře využívají. Obě země také poskytují podporu i těm rodinách, které se rozhodly nevyužít veřejně podporovanou institucionální péči. Děti předškolního věku mají právo na místo v denním centru - v Norsku od roku 2009, ve Finsku od roku 1996, většina zařízení je obecních. Statistiky poukazují na to, že 70 - 90 % dětí v severských státech začíná navštěvovat denní zařízení nejpozději ve svém druhém roce. Ve Finsku je však pouze 43 % dětí ve věku 1-2 roky v takové péči, u 3-5 letých je to již 73 %, průměr severských zemí pro tuto věkovou skupinu je však 95 - 97 % (údaje pro rok 2008).

Instituce nebo rodina?

Zajištění péče, stejně tak jako přesvědčení o tom, jaká péče je nejvhodnější pro dítě, je ovlivněno řadou rozdílných kulturních a politických představ. V severských zemích v zásadě panuje shoda na tom, že pobyt v denním centru je vhodný pro děti od 3 let. Péče o mladší děti je předmětem diskusí a panují rozporuplné názory. V Norsku se od 90. let prosazuje postoj, kdy děti jsou v jeslích přibližně od jednoho roku a je zdůrazňován jejich vzdělávací a i socializační aspekt. I ve Finsku existuje koncept nazvaný „educare“, který spojuje vzdělávání (education) a péči (care). I přesto zde převládá postoj, kdy je preferována domácí péče a ve dvou třetinách rodin matka zůstává doma i s dítětem starším než 2 roky.

Rozdíl však také souvisí s nabídkou práce na zkrácený úvazek. Ta je dostupnější pro ženy v Norsku. Naopak 8 z 10 finských žen pracuje na plný úvazek. Pro mnoho finských žen, stejně tak jako v Česku, se tak jedná o rozhodování mezi plným zaměstnáním nebo domácí péčí, bez možnosti jiné alternativy, které umožní vyrovnanější skloubení péče o rodinu a profese. Problémem možnosti čerpat finanční příspěvek při péči z domova je však fakt, že zhruba polovina žen, které jej zvolí namísto denní péče v instituci, to dělá z toho důvodu, že nemají zaměstnání, do kterého by se mohly vrátit. To může vést k dalším problémům zejména u skupin žen ohrožených na trhu práce, např. s nízkou kvalifikací, samoživitelek či migrantek. S ohledem na dobré pokrytí službami, se tak vedou diskuse, které volají po větší podpoře právě například v oblasti zkrácených úvazků, ale i o po omezení možnosti čerpat příspěvek na rodinnou péči.

Text byl zpracován na základě článku Bergman a Rantalaiho (2011) a studie OECD.