Rozhovor se spisovatelkou Kateřinou Janouchovou

Ve čtvrtek 22. září bude v knihovně Gender Studies, o.p.s. číst ze své knihy Nejbližší Kateřina Janouchová. Rozhovor s autorkou připravila pro nakladatelství Mladá Fronta překladatelka románu Lucie Johnová.Kateřina Janouchová se narodila v roce 1964. Když jí bylo deset let, emigrovala s rodiči do Švédska. V osmnácti začala pracovat jako redaktorka v knižním nakladatelství. Překládala z češtiny a časem zakotvila v Expressu. Od 80. let je na volné noze a píše pro noviny, televizi a rozhlas. Napsala několik knih o sexu a partnerském soužití. První román nazvaný Vata spar jí vyšel v roce 1993. Žije nedaleko Stockholmu s manželem Robertem Bohmanem a pěti dětmi.

Nejbližší je fiktivní román, který je částečně založen na vašich vlastních zkušenostech ze soužití s člověkem závislým na alkoholu. Proč jste se rozhodla tuto knihu napsat?

Ten příběh jsem měla v hlavě už od té doby, co se závislost mého manžela chýlila ke konci, ale tehdy jsem jej ještě nebyla schopná napsat. Sama jsem byla totiž ještě příliš nemocná. Nemocná spoluzávislostí.
Ale pak, když byl Robert "čistý", jsem začala stále silněji cítit, že bych ten příběh měla napsat. Vždycky jsem přece hodně psala, tak proč bych nemohla psát taky o tomhle? Celou knihu jsem napsala během podzimu roku 2003. To už Robert nepil a nebral drogy několik let.

Bylo těžké o tom psát?

Ne, šlo to rychle a snadno. Psala jsem až zuřivě. Věděla jsem, že musím psát rychle, jinak tu knihu nikdy nedopíšu. Kdybych příliš otálela, ten pocit by se vytratil. Anebo bych začala být tak smutná, že bych nemohla psát dál.

I když je Nejbližší fiktivní román, jde dost na tělo - nejen vám, ale i Robertovi, s nímž stále žijete. Je správné něco takového napsat?

Robert je naprosto jedinečný muž. Ne každý by souhlasil s tím, aby někdo, s kým žije, takovouhle knihu napsal. Ale když nás nerozdělila ani jeho závislost, nerozdělí nás ani takováhle kniha.
Jistěže jsem hodně přemýšlela, nakolik může člověk druhého vydat napospas čtenářům. Někteří lidé mi říkali: "Takovou knihu nemůžete psát, dokud je ten, o kterém pojednává, ještě naživu." Ale Robert mě celou dobu podporoval. Ze začátku, než si knihu přečetl, měl obavy, že bude příliš hořká. Že mu to v ní vrátím. Ale když si ji přečetl, hrozně se mu líbila. Dnes v ní nevidí nejmenší problém. Ten mohou zato představovat média. Nikdy nemůžete vědět, co v novinách napíšou.
Ovšemže není příjemné, když vás někdo vyobrazí jako Alkoholika s velkým A. Alkoholismus je přece něco, od čeho se on i my, kdo s ním žijeme, stále více vzdalujeme, a rozhodně není příjemné si to neustále připomínat. Na druhou stranu na to člověk nemůže zapomenout. A ani by na to zapomínat neměl.

Připadáte si odvážná, že jste napsala takovou knihu?

Nechápu, co by na tom mělo být odvážného. Takhle o tom nepřemýšlím. Nestydím se, nemám pocit, že bych se za něco měla stydět. Naopak jsem na sebe hrdá a jsem hrdá i na Roberta. Je skvělý otec a skvělý člověk. Je štědrý, hodný, pozorný. Všechno zvládl, přijal za to zodpovědnost, a já myslím, že je to úžasné.

Rodina člověka závislého na alkoholu a drogách, jak ji popisujete v románu Nejbližší, není právě typická. Na povrchu je téměř dokonalá - mladý, krásný a úspěšný pár, který má spoustu dětí… Myslíte si, že se v tom pozná hodně lidí?

Ano, rozhodně. Tihle "krásní" alkoholici a narkomani se ve vyšších vrstvách společnosti vyskytovali vždycky. Dnes se to rozšířilo i do středních vrstev. Je velmi snadné nechat se oklamat pěkným zevnějškem. Určitě se mezi těmi, kdo román Nejbližší budou číst, najde někdo, kdo řekne: "Tak takhle hrozné to s mým manželem přece jenom není, takže u nás je vlastně všechno v pořádku…"
Další se začnou ptát sami sebe, jestli člověk, s ním žijí, nepropadl náhodou závislosti. Na to mám jednoduchou odpověď: Pokud vám připadá, že člověk, s nímž žijete, má problémy s alkoholem nebo jinou drogou, tak je skutečně má. A tečka.
Osobně se domnívám, že bylo štěstí, že si můj manžel sáhl až na dno, protože to ho přinutilo vystřízlivět. Dlouhodobá a utajená závislost je často horší, protože může trvat po celý život. A děti pak mívají strach, když se blíží Vánoce nebo Velikonoce. A ti nejbližší se propadají studem, a nikdo to nevidí.

Když člověk román Nejbližší čte, nemůže si nepoložit otázku "proboha, tak proč si s tím člověkem pořizuje tolik dětí?"…

Život není tak jednoduchý a černobílý, že by láska a touha po dětech zmizela, když ten, koho člověk miluje, propadne závislosti. Člověk tomu nemůže podřídit všechno. Robert byl vždycky plný životního optimismu a je to úžasné potvrzení ženské identity, když od partnera slyšíte: "Miluju tě a chci s tebou mít hromadu dětí."
Dlouho to vypadalo jako hra, ale pak nás dostihla skutečnost.

Jak to vlastně je - kde v románu vede hranice mezi skutečností a fikcí?

Nechtěla jsem psát čistě autobiograficky, to by bylo k nesnesení. Vytvořila jsem románové postavy, abych to vše mohla sledovat zvnějšku, abych si zachovala odstup.
Skutečnost není vždycky tak dramaturgicky uspořádaná a já chtěla napsat knihu, která by čtenáře vtáhla. Ale na jedno nesmíte zapomínat: Pocity zoufalství, bezmoci a úzkosti, které v knize líčím, jsou naprosto autentické. A i když jsem některé scény změnila, rozhodně jsem při popisování problematiky nepřeháněla, spíš naopak.

Jak při psaní knihy postupujete? Je to velký rozdíl oproti psaní článků?

Pracuji na knize stejným způsobem jako na článcích. Stanovím si vlastní termíny a vnímám knihu jako úkol, který musí být hotov včas. Pokud bych jenom seděla a bůhvíjak dlouho čekala na inspiraci, nikdy bych žádnou knihu nenapsala. Psaní je ve skutečnosti řemeslo.

Jak to stíháte - máte pět dětí, jste novinářka na volné noze, máte velký dům a manžela, který je jedním z nejvyhledávanějších scénografů ve Švédsku…

Když jsem psala svůj první román Vata spar, byla jsem matka samoživitelka s tříletým dítětem. Ve dne jsem psala články a v noci pracovala na knize. Bylo to daleko těžší než teď.