Národní fronta žen

V letech 1945-1948 vycházela Československá žena, list Národní fronty žen (NFŽ) s odpovědnou redaktorkou Marií Švermovou. Počáteční nadšení z obrázkového týdeníku žen čtyř politických stran vystřídaly třenice. Jednak o místo v listu, toho chtěla mít každá strana nejvíc, jednak názorové. Společně však upřímně věřily, že při stoupající zaměstnanosti žen tzv. lidová demokracie ženám pomůže skloubit povolání a rodinu.

Dřív než vyšel časopis, uveřejnilo Rudé právo a Svobodné slovo dne 3. 6. 1945 prohlášení, v němž NFŽ slibovala řešit zdravotní, sociální, kulturní, legislativní a ekonomické otázky s ohledem na ženy a děti a vyjádřila snahu po náležitém zastoupení žen na všech rozhodovacích místech. Zlatá slova. Po válečných útrapách a ve víře v sociálně spravedlivou společnost mluvila ženám z duše. Prohlášení podepsaly tři zástupkyně z každé politické strany.

Struktura Národní fronty žen
NFŽ sjednocovala ženské odbory (bylo nemyslitelné, aby neexistovaly) v politických stranách v paritním zastoupení a kopírovala tak úlohu Národní fronty včetně poslušnosti ke KSČ. Vše začalo schůzkami ústřední komise žen KSČ za předsednictví Julie Prokopové, zakládající členky KSČ, na ÚV KSČ v Praze 1, Na Příkopě 33. Od druhé poloviny května 1945 odtud vycházely pokyny k obnově krajských, okresních a místních komisí žen KSČ. Tvořily se postupně, jak se ženy vracely z koncentračních táborů, exilu nebo vycházely z uzavřeného rodinného kruhu. Jejich členky se měly zapojovat do poraden pro matky a děti, odborů péče o mládež, poboček ČČK, rodičovských sdružení a národních výborů, ovlivňovat je v duchu stranických směrnic a získávat sympatie žen ke komunistické straně.

Agilní a dobře zorganizované komunistky podnítily zrod NFŽ poté, co se v Ženském klubu Ve Smečkách 26 nedohodly na společné organizaci s členkami bývalé Ženské národní rady (ŽNR) nehodlajícími ztratit svou samostatnost. Ihned se s důvěrou obrátily k vůdkyním žen v politických stranách. Utvořily s nimi Národní frontu žen, v ní si vydobyly vedoucí postavení a získaly tak cenný nástroj, jak do svých aktivit vtáhnout demokratky. Ve dnech volání po jednotě národa a sociálním pokroku je nemusely dvakrát přemlouvat. Od 1. srpna 1945 vydávaly Československou ženu. Tiskla se ve vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí 36, v Praze 1, kde rovněž sídlila redakce.

Struktura Národní fronty žen
NFŽ neměla stanovy, volenou předsedkyni a další funkce. Nebyla budována na spolkovém základě jako Rada československých žen (RČŽ), nýbrž jako volné sdružení se dvěma pravidly. Za prvé - političky se budou v předsednictví po dvou měsících střídat, za druhé - na společných akcích se musí jednomyslně shodnout, v opačném případě se jim budou věnovat samostatně. Takže v tomto sdružení panovala jakási demokracie, na rozdíl od koalice Národní fronty, kde opozice nepřipadala v úvahu. Do ústředního výboru NFŽ o 12 členkách ze čtyř politických stran byla zařazena také pátá partnerka - RČŽ, se třemi delegátkami. Avšak Milada Horáková vždy vystupovala pouze jménem RČŽ, jíž byla předsedkyní.

Do roku 1946 byly v sídlech politických krajů, ve 45 okresech a řadě míst vytvořeny koordinační výbory NFŽ. Ústředí se jednou až dvakrát týdně scházelo v Melantrichu. Brzy se na společné porady dostavovaly jen komunistky a sociální demokratky, protože původní sociální témata jako národní pojištění, stravování ve školách na účet státu, přidělování bytů podle počtu dětí, stanovení nájemného s ohledem na příjmy rodiny aj., se vytrácela. Rétorika komunistek se stále víc týkala kladného postoje žen k dvouletému plánu. Pokud na schůzku občas přispěchala národní socialistka, pak proto, aby nevyrostlo jednotné ženské hnutí složené pouze z členek KSČ. Obava byla na místě, protože komunistky od počátku braly paritu jako dočasnou záležitost.

Z činnosti Národní fronty žen
K první akci patřilo setkání delegace (Anežka Hodinová-Spurná, kom., Fráňa Zemínová, nár. soc., Anna Jungwirthová, soc.dem. a Marie Trojanová, lid.) s prezidentem Edvardem Benešem a jeho manželkou Hanou Benešovou 28. 6. 1945. Na Pražském hradě NFŽ deklarovala jednotu a přivítala, že prezident podporoval rovnoprávnost žen a myšlenku, aby každá politická strana měla ministryni. Věděl o nespokojenosti političek s absencí žen v poválečné vládě, v níž figurovali jednak pouze zástupci zahraničního odboje, jednak pouze muži. Přitom ženy se zapojily do války se zbraní v ruce a v domácím odboji přinesly oběti na životech.

V mnoha aktivitách NFŽ se skloňovala dobová slova jako brigády, mobilizace žen do průmyslu, budování sociálního či socialistického státu, více žen do politiky a veřejného života. NFŽ ve dvou poválečných letech, které jí byly dopřány k životu, však organizovala také kurzy šití, vaření a konzervování potravin, obnovovala poradny pro matky a děti, seznamovala ženy s novými technickými a ekonomickými směry, například s využitím elektrického proudu, s možnostmi družstevních mlékáren a pekáren aj., což se týkalo především venkovských žen. Kulturně a hospodářsky je povznést rovněž patřilo k programu NFŽ.

Při ročním hodnocení činnosti se NFŽ kromě 315 společných projevů a 112 kulturních večerů vykázala mnoha sociálními kroky, které zmírnily všeobecnou poválečnou nouzi o potraviny a oblečení. Kromě jiného se postarala o zvláštní příděl dětských bot na zimu, zvýšení přídělu potravin a bot těhotným ženám a másla pro děti místo margarinu, větší příděl chleba dětem do 6 let, příděl citronů a pomerančů pro děti a těhotné ženy, urychlenou výplatu podpor vdovám po padlých a umučených, finanční a věcné sbírky pro válkou postižené Slezsko a navrácení Ženských domovů v Praze původnímu účelu poté, co za nacistické okupace sloužily jako vojenský lazaret.

Když představitelky ženského hnutí intervenovaly za reaktivaci provdaných státních zaměstnankyň, které byly za druhé republiky podle vládního nařízení 379/38 Sb. propuštěny, aby uvolnily místa mužům, nepochodily. Ministerstvo financí jim nucenou přestávku ve výkonu povolání nezapočítalo do služebního postupu a důchodu a státní instituce je nemusely přijmout zpět do svých služeb. Pokud mladší z nich našly zaměstnání, musely část odbytného vrátit.

V roce 1947, po velkém suchu, kdy se nedostávalo krmení, takže bylo málo mléka, se političky podepsaly pod výzvu Mléko dětem, určené zemědělským oblastem, a zasloužily se o podávání vitaminu C a rybího tuku ve školách dětem do 14 let. Sociální a solidární akce NFŽ probíhaly současně po linii RČŽ a na stránkách její Rady žen.

Harmonizace rodiny a povolání
Přes různorodost politických postojů v NFŽ měly političky za to, že stát všemi způsoby usnadní matkám péči o děti a domácnost v době jejich zaměstnání, jak sliboval Košický vládní program. Jinými slovy - že stát poskytne výdělečně činným matkám veškeré sociální služby od těhotenství až po mimoškolní činnost u odrostlejších dětí.

Nadějné vyhlídky konkretizovala na jaře 1946 Anežka Hodinová-Spurná, první česká (československá) místopředsedkyně národního shromáždění. Především oceňovala projekt publikovaný za války ve Velké Británii, který představoval ucelenou koncepci sociální politiky. S jeho idejemi, které komunistická poslankyně přizpůsobila domácím poměrům a politickému kurzu své strany, byly zajedno i demokratky.

Například těhotné ženy měly od třetího měsíce podléhat registraci a mít přednost při zajišťování výživy, vitamínů, zeleniny a ovoce. Měly mít zaručené právo na práci, přesun na lehčí úkony při zachování průměrné mzdy a čtyřměsíční mateřskou dovolenou. Rodiny se třemi a více dětmi měly dostat přednostně zdravý byt s levným nájemným. V mnoha projevech Anežka Hodinová-Spurná opakovala, že stát se "musí postarat o zřízení nebo rozšíření v prvé řadě školního stravování, závodních kuchyní, jeslí, útulků pro dětí, levných prádelen, správkáren a všeho toho, čím můžeme práci žen ulehčit." (Čs. žena 1946, č. 42, s. 3.)

Od léta 1945 byly pod patronací Ochrany matek a dětí zřizovány žňové útulky, které se osvědčily už v době nesvobody. Postupně se z nich stávaly útulky celoroční. Vznikaly z iniciativy žen hlavně svépomocí, podobně jako jesle a školky. U továren bylo do roku 1947 zřízeno 70 závodních dětských domů - kombinací jeslí a školek. (Čs. žena 1947, č. 28, s. 11.) Dětská předškolní zařízení měla různou hygienickou úroveň i provozní dobu a většinou, podobně jako před válkou, se v mateřských školách nepočítalo s obědem, děti musel někdo z rodiny odvést v poledne domů. To mnoha zaměstnaným ženám znesnadňovalo situaci.

Břemeno domácích prací stát nepřebíral, jak mnohé aktivistky doufaly. Aby ženy pasivně nečekaly na spásu shora, vyzvala je NFŽ v roce 1945 k zakládání družstev s výmluvným názvem Osvobozená domácnost. Jeho skupinovou členkou se stala také RČŽ. Družstvo mělo pro své členky provozovat společné prádelny, mandly, správkárny prádla a punčoch, veřejné kuchyně, soustřeďovat pomocnice v domácnosti, ošetřovatelky do rodin či paní na hlídání. Založit v jednotlivých městech tuto svépomoc znamenalo sehnat členskou základnu, svolat valnou hromadu, psát a zdůvodňovat žádosti o přidělení budovy, praček a sušiček, organizovat práci a vést účetnictví. Nakonec zůstalo jen u prádelen a čistíren a z členské se přešlo na zaměstnaneckou bázi. První Osvobozená domácnost zahájila provoz až 31. 1. 1948 ve zkonfiskované prádelně v Praze-Holešovicích za účasti Ludmily Jankovcové, sociální demokratky, od listopadu 1947 první české ministryně.

O zaměstnanosti v Československé ženě
V důsledku války poklesla průmyslová výroba pod úroveň roku 1938, po odsunu Němců se v průmyslových a zemědělských oblastech uvolnila pracovní místa. Rozvrácené hospodářství volalo po vyšší výrobě železa, textilu a potravin. V dekretu č. 88/1945 Sb. O všeobecné pracovní povinnosti k 1. říjnu 1945 se výslovně nepsalo o ženách. Znělo to chvályhodně, ale mnohým ženám diskriminačně. Chtěly mít černé na bílém právo na práci. Vzpomínaly na neblahé zkušenosti z hospodářské krize třicátých let a na vyhazov ze státních úřadů za druhé republiky.

Velká doba si žádala velké činy a tudíž na půdě NFŽ, zejména ústy komunistek, se projednával nábor žen do průmyslu. Sociální demokratky radily počkat, až stát vybuduje patřičné sociální standardy, lidovkyně se bály narušení rodinného života a národní socialistky u žen upřednostňovaly práci ve školství, zdravotnických a sociálních službách a rády by se dočkaly ministryň a vyslankyň.

Dělnice však nebyly v továrnách novinkou. U strojů se vyskytovaly od první průmyslové revoluce, jejich počet léty vzrůstal a plynule pokračoval i po druhé světové válce, kdy k 1. 5. 1946 dosáhl 31,3 %. O dva roky později 36,5 %. Nejvíc žen pracovalo v textilním, kožedělném, oděvním, potravinářském a dřevozpracujícím průmyslu, jakož i v lehkém strojírenství. Náborem žen pouze do výroby komunistky jako by říkaly, že ženy se v dělnických povoláních dokážou uplatnit jen u pomocných manuálních a stereotypních prací, což byla při nižším vzdělání a kvalifikaci žen, jak se záhy ukázalo, oprávněná domněnka.

Na zásah NFŽ totiž ministr ochrany práce a sociální péče Josef Šoltész, sociální demokrat, vydal 4. 7. 1945 výnos o mzdovém a platovém zrovnoprávnění žen. Byl ukázkou "jak dlouhé doby je někdy třeba, než uzraje úsilí mnohých generací. Tato zkušenost musí nás, ženy, vést k tomu, abychom ani teď nesložily ruce v klín, nýbrž pracovaly dále pro splnění jiných našich požadavků," (Čs. žena 1945, č. 2, s.3.) povzbuzoval časopis své čtenářky.

Důsledky vyhlášky, o níž sociální demokratky usilovaly od konce 19. století, mnohé zaskočily. Ve mzdových tarifech byly původní dvě kolonky "muži - ženy" šikovně nahrazovány kolonkami "práce kvalifikovaná - práce pomocná." Ženy patřily mezi pomocnice s odůvodněním, že nevlastní, až na některé tkadleny a přadleny, výuční listy. Ani prodavačkám potravin nebyla uznávána kvalifikace, ačkoli měly dvacetileté zkušenosti z domácnosti. Uvažovalo se o tom, že ženy musí nejdříve získat odbornost, aby mohly nárokovat stejnou odměnu. Tak se rodila myšlenka na příští soustružnice, frézařky, zednice, truhlářky, traktoristky a jeřábnice, realizovaná po roce 1948. Avšak už dobové zkušenosti potvrdily, že v životě to chodí jinak. Ženy ve sklárně u poloautomatických strojů foukaly sklo, v cukrovaru v expedici zatloukaly bedny. Při stejném výkonu neexistovala vůle odměnit ženy stejně jako muže. Podlahy muži leštili za vyšší odměnu než ženy, které ji drhly a myly.

S výdělečnou činností matek nebyla nadšená lidovecká poslankyně Marie Trojanová, někdejší učitelka a aktivistka mezinárodního křesťanského hnutí. V rámci nadčasových ideálů o sociálním státu myslela na rodinnou mzdu, aby rodičovská funkce nebyla z ekonomického hlediska na úkor rodiny a dětí. Tuto odměnu pro zaměstnance ve státním a soukromém sektoru měl zajistit vyrovnávací fond při zásadní změně demografického chování. Na obrázku správné rodiny viděla muže-živitele, ženu v domácnosti a čtyři dětské stupínky. "Každý, kdo zakládá rodinu, musí mít tolik příjmů, aby uživil nejen sebe a ženu, ale i děti." (Čs. žena 1947, č. 7, s. 3.) I tento názor odpovídal duchu doby spojené s velkým očekáváním o rozdělování a přerozdělování finančních prostředků ze státní pokladny.

Demokratky a komunistky
Poválečné ženské hnutí organizované v Radě československých žen (RČŽ) (http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=473896) a Národní frontě žen (NFŽ), přes rozdílnou strukturu a politické smýšlení jeho aktivistek, probouzelo v ženách solidaritu a sebevědomí. Až na ojedinělé postoje demokratky i komunistky podporovaly zásadu, že žena má stejné právo uplatnit se na trhu práce jako muž. Za partnera matek v péči o děti a domácnost pokládaly stát, na podíl otce nepřišla řeč. V tom se shodovaly.

Nesjednocovaly se v názoru na mohutné manifestační sjezdy žen, tolik typické pro poválečnou atmosféru. Nebyly zajedno ani při navazování zpřetrhaných kontaktů s mezinárodním ženským hnutím, které za první republiky vybudovala předsedkyně ŽNR Františka Plamínková. Vztahy uvnitř NFŽ a mezi NFŽ a RČŽ se přiostřovaly až k únoru 1948.