Interrupce

Proč ženy volí interrupci?

Ženy z nejrůznějších částí světa, které podstoupily interrupci, uvádějí podobné důvody pro své rozhodnutí:

1. Nemít více dětí.
Mám tolik dětí, kolik chci.
Nechci žádné děti.
Antikoncepční metoda, kterou používám selhala.

2. Odložit těhotenství na pozdější dobu.
Mé poslední dítě je příliš malé.
Chci počkat, než budu mít další dítě.

3. Socioekonomické podmínky.
Nemohu si v současné době dovolit dítě.
Chci dokončit své vzdělání.
Musím pracovat na plný úvazek, abych uživila (sebe nebo) své děti.

4. Problémy v partnerském vztahu.
Mám problémy se svým manželem (nebo partnerem).
Nechci vychovávat dítě sama.
Chci, aby mé dítě vyrůstalo s otcem.
Měla bych být vdaná, než budu mít dítě.

5. Věk.
Myslím, že jsem příliš mladá na to, abych byla dobrou matkou.
Moji rodiče nechtějí, abych měla dítě.
Nechci, aby moji rodiče věděli, že jsem těhotná.
Jsem příliš stará na to, abych měla další dítě.

6. Zdraví.
Těhotenství ohrozí moje zdraví.
Jsem chronicky nemocná.
Plod by mohl být poškozen.
Jsem HIV pozitivní.

7. Z donucení.
Byla jsem znásilněna.
Do jiného stavu mě přivedl můj otec (nebo jiný muž z příbuzenstva).
Můj manžel (či partner) trvá na tom, že musím na potrat.

Na celém světě jsou důvody, proč se ženy rozhodnou k interrupci podobné. Tyto důvody nejsou lehkovážné nebo neuvážené. Spíše demonstrují obtíže, se kterými se ženy musí ve svých životech potýkat.

(Překlad výňatků ze 2. kapitoly knihy: "Sharing Responsibilities. Women, society, and abortion worldwide" The Alan Guttmacher institute, New York, 1999 - "Sdílení zodpovědnosti. Ženy, společnost a interrupce celosvětově". Ke stažení na adrese: http://www.agi-usa.org/pubs/sharing.pdf. Z téhož zdroje doporučujeme také fact sheet "Induced Abortion Worldwide": http://www.agi-usa.org/pubs/fb_0599.html.)

Interrupce v zákonech: právní platnost a realita

Významný faktor, který ovlivňuje možnost žen ukončit nechtěné těhotenství, je to, zda jsou interrupce v zemích, kde ženy žijí zákonné či nikoliv. Jedna ze čtyř žen na celém světě - většina z nich v rozvojovém světě - žije v zemích, které interrupce zakazují nebo je povolují pouze v případech ohrožení života ženy. Více než dvě ze čtyř žen žijí v zemích, kde zákon umožňuje interrupci z mnoha důvodů, avšak i zde zákon ukládá konkrétní podmínky a omezení, za kterých může být procedura podstoupena. Od roku 1950 mnoho rozvinutých i rozvojových zemí liberalizovalo své interrupční zákony, většinou aby minimalizovali úmrtnost a snížili množství zmrzačení způsobených tajnými nezákonnými zákroky, tento trend je však velmi pomalý v Africe a těžce se prosazuje v Latinské Americe. V zemích, kde jsou interrupce přísně omezeny zákonem, je postihování žen za umělé přerušení těhotenství zřídkavé, ale v některých zemích přetrvává. Zatímco většina dobře zajištěných žen může kdekoliv podstoupit interrupci - buď ve své zemi nebo v zahraničí - chudé ženy nemají často k bezpečným procedurám přístup.

Žena, která se rozhodne uměle přerušit těhotenství, bude v různých částech světa čelit velmi rozdílným podmínkám. Jedna z věcí, která nejvíce ovlivňuje okolnosti, se kterými se žena setká, je to, zda je interrupce legální či ilegální.
Dle současného zákonodárství žije 25% žen v zemích, kde je interrupce dovolená pouze pokud je ohrožen život ženy, nebo je úplně zakázaná. 10% žen žije v zemích, kde je interrupce dovolená pouze pokud je ohrožen život ženy a její fyzické zdraví a další 4% žen žijí v zemích, kde je interrupce dovolená pouze pokud je ohrožen život ženy, její fyzické i duševní zdraví. Zbývajících 61% žen žije v zemích, kde jsou zákony liberálnější: 20% žen žije v zemích, kde je interrupce dovolená ze socioekonomických důvodů a z již zmíněných důvodů (ohrožení života ženy nebo jejího zdraví) a 41% žen žije v zemích, kde je interrupce povolena a ženy nemusí udávat specifické důvody pro své rozhodnutí.
Poměr lidí žijících v zemích, kde jsou interrupce povoleny je velmi rozdílný mezi rozvojovým a rozvinutým světem. V rozvojovém světě těsně nadpoloviční (55%) většina žen žije v zemích, které povolují interrupci z obecných nebo socioekonomických důvodů, zbytek žen žije v zemích s přísnějšími interrupčními zákony. Naproti tomu převážná většina žen v rozvinutém světě (86%) žije v zemích s liberálními interrupčními zákony. Přesto, počet lidí žijících v rozvojovém světě, kteří žijí pod liberálními interrupčními zákony (2,5 bilionů), je dvakrát více než v rozvinutém světě (1,1 bilionu). Je to dáno tím, že tři z nejlidnatějších zemí světa - Čína, Indie a Vietnam - patří do rozvojového světa a mají zákony povolující interrupci z mnoha důvodů.

Dokonce i v zemích s liberálními zákony často existují omezení a limity, které podmiňují umělé přerušení těhotenství.

V 55 zemích, kde jsou interrupce povoleny z obecných či socioekonomických důvodů, si zákon většinou vymiňuje podmínky, za kterých mohou být interrupce povoleny. Tyto omezení, které mají vliv na dostupnost interrupcí, jsou rozdílné v různých zemích, obecně je lze roztřídit do těchto kategorií:

Těhotenský limit. Všechny země s liberálními zákony, kromě pěti (Kanada, Čína, Severní Korea, Vietnam a Zambie), specifikují do jaké doby je možné těhotenství přerušit. Tímto limitem je 12 měsíců ve 36 zemích, 14-22 měsíců v 8 zemích a 24 měsíců, nebo-li životaschopnost plodu (zpravidla 23-24 týden těhotenství) v 6 zemích. Většina zemí, jejichž zákony zahrnují těhotenský limit, obvykle umožňují interrupci i později v těhotenství za určitých podmínek nebo s dalšími požadavky (jako například souhlas dvou lékařů raději než jen jednoho). Například Belgie, Francie a Velká Británie mají těhotenský limit na většinu interrupcí, ale povolují interrupce kdykoliv, pokud těhotenství ohrožuje život ženy nebo pokud je plod poškozen.
Vhodné zařízení a odbornost. Mnoho zákonů specifikuje obojí, typ lékařského zařízení, ve kterém může být interrupce provedena a také typ lékaře, který může interrupce provádět. Například ve Velké Británii, Indii a Jižní Africe interrupce musí probíhat ve státních nemocnicích nebo v autorizovaném lékařském zařízení. Většina zemí požaduje, aby interrupce byly prováděny kvalifikovanými doktory, kde nejsou lékaři, mohou interrupce provádět porodní asistentky, v některých zemích mohou lékaře nahradit registrovaní odborníci.
Požadavek souhlasu. V některých zemích žena nesmí podstoupit interrupci bez souhlasu ostatních členů rodiny. Například Kuba, Dánsko, Itálie, Norsko, Turecko a většina zemí východní Evropy požaduje po nezletilých psaný souhlas rodičů. V Turecku musí mít dospělá žena, pokud se rozhodne podstoupit interrupci, povolení od svého manžela. Ve Francii, pokud si nezletilá dívka přeje podstoupit interrupci bez vědomí nebo souhlasu svých rodičů nebo poručníků, může obdržet povolení k interrupci od soudce, u soudu bude dívku zastupovat nemocnice. Ve Spojených Státech některé státy požadují po nezletilých souhlas rodičů, podobně je možné povolení k interrupci získat od soudce, ale zde musí dívka vypovídat před soudem sama.
Požadavek konzultace a čekací doby. Některé země mají zákony zaměřené na zjišťování, zda ženy plně rozumí proceduře a jejím dopadům, a na odrazování žen od jejich rozhodnutí podstoupit interrupci. Například v Belgii musí žena projít konzultací s lékařem ohledně dopadů, které by mohla interrupce mít a je seznámena s možnými alternativami k interrupci, pak musí čekat šest dní než může podstoupit interrupci. V Německu je po ženě požadováno, aby prošla konzultací, jejímž účelem je odradit ji od ukončení těhotenství.

Některé požadavky mohou být široce vykládány

V zemích, které povolují interrupce z částečných důvodů, mohou být definice těchto důvodů široké. Například, žena, která chce uměle přerušit těhotenství ze socioekonomických důvodů musí dokázat nebo doložit, že její finanční situace, rodinný stav, věk nebo velikost rodiny, jí znesnadňují nebo znemožňují mít dítě. Země, které povolují interrupci ze socioekonomických důvodů, obvykle interpretují tyto zákony celkem liberálně. Například v Řecku, Británii, v Zambii a na Tajwanu bere zákon v úvahu efekt, jaký by mohlo mít pokračující těhotenství na dítě, které již žena má.
Žena, která chce uměle přerušit těhotenství, aby ochránila své fyzické zdraví musí dokázat, že by byl její život ohrožen nebo že by jí zůstaly vážné nebo trvalé následky na zdraví, pokud by byla donucena donosit těhotenství. Trestní zákoník v Peru uzákoňuje, že lékařský interrupční zákrok prováděný lékařem a se souhlasem ženy "není trestný", pokud je to "jediný důvod k záchraně života těhotné ženy nebo pokud zabraňuje vážnému a trvalému poškození jejího zdraví". Okolnosti, které povolují ženě uměle přerušit těhotenství na základě duševního zdraví jsou široké. Závisí to na zemi, ve které má interrupce probíhat, zákony mohou zahrnovat psychický stres jako výsledek znásilnění, duševní úzkost z chudoby nebo z vyhlídky, že dítě bude postižené. V Indii, kde jsou interrupce povoleny ze socioekonomických důvodů, je umělé přerušení těhotenství možné také po selhání antikoncepce za domněnky, že by nechtěné otěhotnění mohlo z tohoto důvodu zapříčinit "vážné poškození mentálního zdraví těhotné ženy".

Interrupční zákony se mění, ačkoliv různými způsoby

Do druhé poloviny tohoto století, byly umělé potraty nezákonné téměř ve všech částech světa. Mezi roky 1950 a 1985, převážně z důvodu zvyšujícího se zájmu o ohrožení zdraví a života žen, zapříčiněného nebezpečnými utajovanými interrupcemi, proběhl ve většině zemí rozvinutého a v množství zemí rozvojového světa rychlý proces liberalizace.
Trend k uvolňování interrupčních zákonů pokračoval do poloviny osmdesátých let, avšak zdaleka nezaznamenal takový rozmach v rozvojových regionech jako ho zaznamenal v rozvinutém světě. Mezi roky 1985 a 1997, 10 rozvinutých a 9 rozvojových zemí s populací nad 1.000.000 snížilo restrikce interrupčních zákonů. Z těchto zemí dvanáct - zahrnující Kambodžu, Mongolsko a Jihoafrickou republiku z rozvojových zemí - umožnilo interrupci v prvním trimestru těhotenství bez udání důvodů.
Snaha posílit politickou a veřejnou diskusi o možnosti reformy zákonů se zvyšuje v některých rozvojových zemích s velmi restriktivními interrupčními zákony (např. Mexiko a Brazílie). Jako v ostatních částech světa argumenty podporující reformu, jsou v těchto zemích často založeny na nutnosti zlepšit reprodukční zdraví žen a redukovat úmrtí matek při nebezpečných nezákonných interrupcích. Ve skutečnosti, obhajobu reformy interrupčního zákona v Latinské Americe zvyšuje nutnost přesunout interrupční zákon ze soudní pravomoci národních trestních zákoníků a udělat z něj zdravotnické téma občanského zákoníku.
Argumenty podporující reformu interrupčních zákonů se rozvíjejí také jako součást základních lidských práv, která jsou formalizována v rozrůstajícím se mezinárodním právu. Třídění reprodukčních práv jako součást lidských práv bylo navrhnuto a přijato většinou zemí na Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji v Cairu v roce 1994. Politická situace v jednotlivých zemích má patrně největší vliv na pravděpodobnost změny interrupčních zákonů. Hnutí podporující či odporující interrupčnímu zákonu mohou vstupovat do popředí a naopak ustupovat do pozadí celkem rychle, podle toho jaké místní události probíhají (např. návštěva Papeže, publicita daná náhlému množství úmrtí způsobených interrupčními zákroky nebo policejní útok na kliniky tajně umožňující interrupce) a na důležitosti přikládané dalším naléhavým sociálním tématům. Úspěšné změnění zákona může záviset na odhodlanosti a energii několika jedinců nebo jedné skupiny.

(Překlad výňatků ze 3. kapitoly knihy: "Sharing Responsibilities. Women, society, and abortion worldwide" The Alan Guttmacher institute, New York, 1999 - "Sdílení zodpovědnosti. Ženy, společnost a interrupce celosvětově". Ke stažení na adrese: http://www.agi-usa.org/pubs/sharing.pdf. Z téhož zdroje doporučujeme také fact sheet "Induced Abortion Worldwide": http://www.agi-usa.org/pubs/fb_0599.html.)