Zdravotnictví, ekonomika (a zejména některé její sektory), školství a posléze i sociální služby. Díky pandemii koronaviru COVID-19 se projevil dominový efekt existenčních potíží většiny součástí našeho hospodářství a společnosti. Nekteré sektory byly přetížené, jiné nevyužité, zbývající musely operativně měnit svůj provoz a přizpůsobovat se aktuální situaci, která se měnila ze dne na den. Všechny byly na tuto situaci více či méně nepřipravené a není divu. S podivem však je, že teprve pozvolna a jaksi mimochodem se začaly objevovat zprávy o tom, že na „oubytě“ by mohla doplatit či přímo sejít i kultura. Přitom je to právě ona, ke které se řada z nás obracela ve snaze o zmírnění zjitřených pocitů nejistoty a úzkosti ze všeho dění kolem.

Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. Může to působit jako chlácholení, které ještě nikomu nepomohlo, ale za tímto prostým konstatováním se skrývá daleko hlubší obsah, než by se mohlo zdát. A v době, kdy se vzpamatováváme z (1. vlny?) koronavirové pandemie, je dobré si to uvědomit, anebo alespoň připomenout.

Nájemní práce v domácnosti je problematická i v časech, kdy se svět nehroutí pod náporem globální pandemie a následné ekonomické krize. V českém prostředí ji stále vnímáme spíše jako „pomoc“ než jako práci, na kterou by se měla vztahovat všechna pravidla, práva a povinnosti, které si spojujeme s placeným zaměstnáním. V době, kdy jsme se všichni byli nucení zavřít doma, se již tak prekarizovaná a zranitelná pozice žen, které v českých domácnostech pracují, ještě více zkomplikovala.

V posledních letech se urputně snažíme hovořit o flexibilitě práce. O negativní i pozitivní flexibilitě. O genderových konotacích ve spojení s flexibilitou. Zas a znovu otevíráme téma klouzavé pracovní doby, home officu, stlačeného pracovního týdne, konta pracovní doby, ale také zkrácených úvazků. A do toho vpadnou krizová opatření a doporučení vlády zaměstnavatelům: využívejte nejvyšší možnou měrou práci na dálku, pokud ji zaměstnanci mohou vykonávat v místě bydliště.¹