V rámci doprovodného programu k výstavě “Co mi otec strkal do vagíny” v galerii ArtWall pořádáme cyklus diskuzí na téma kultura znásilnění. Poslední z diskuzí proběhne formou sdílení a bude otevřena pro všechny, kdo mají zkušenost se sexuálním násilím či sexuálním obtěžováním. Chceme mluvit o znásilnění, o sexuálním nátlaku, o obtěžování na ulici, o sexismu a o tom, jaké dopady tyto zkušenosti mají. Chceme sdílením osobních zkušeností ukázat problém sexuálního násilí v celkovém společenském a politickém kontextu.

Malé dítě je v Čechách předmětem veřejného dozoru. Na jednu stranu je asi dobře, že se i zcela cizí lidé zajímají, jestli své dítě nemlátíte nebo mu nezpůsobujete jinou zásadní újmu. Ovšem okolí podrobuje dítě kontrole i v mnohem nepodstatnějších věcech, jako je třeba co jí nebo co má na sobě. A zcela zásadní na tom všem je, že kritika je mířena na matku dítěte a většinou od jiných žen, muži se do toho vkládají minimálně. Takže, jde tady ještě o dítě? Nebo si jdou ženy po krku a patriarchát si mne ruce, protože nemusí hnout prstem?

Rozhovor jsme tentokrát vedli s JUDr. Adélou Horákovou působící v české pobočce mezinárodní polycentrické advokátní kanceláře Dentons, největší advokátní firmy na světě. Adéla je zároveň členkou výkonné rady PROUDu, organizace zabývající se zlepšováním podmínek LGBT lidí v České republice.

Zavolej Ukrajinku, ona to uklidí. Věta, co bývá slyšet například v prostředí mezinárodních pětihvězdičkových hotelů. V pestrém prostředí, kde denně protéká množství lidí z celého světa a tato pestrost a diverzita je pro hotel běžnou a životně důležitou záležitostí, bývají uklízečky z Ukrajiny anonymními podřadnými stroji, se kterými není nutné se ani seznamovat. Přitom často patří k osobně nejpříjemnějším lidem, což je obzvlášť obdivuhodné vzhledem k prekérní situaci, ve které se většina z nich nachází.