Když kdokoli z příbuzenstva položí mým synům otázku, jaká je jejich neoblíbenější hodina ve škole, odpoví shodně: „Tělocvik“. Jak očekávatelné. Ale jsou děti, pro které je tělesná výchova utrpením. Jsou to většinou dívky. Z výzkumů, které probíhají v Británii a USA, vyplývá, že na základě zkušeností z hodin tělesné výchovy se 51 % dívek vzdává fyzické aktivity, sportu a cvičení. Převažují u nich pocity, že hodiny tělocviku jsou příliš kompetitivní, že učitelé často vnímají stereotypně dívky i chlapce a podle toho k nim i přistupují. Často jsou odrazeny opovržlivými komentáři svých spolužáků, kteří hodnotí jejich výkony, cítí se traumatizovány.

Je otázka homosexuality, bisexuality či heterosexuality vůbec téma pro sportovkyně a sportovce? A pro fandy? A má být? K čemu slouží větší zviditelnění a naopak zneviditelnění tohoto tématu?

Venku se začíná stmívat, betonovou místností ale dál neúnavně zní ťukání klávesnic. Nad nimi se krčí několik skupin dívek. Některé programují, jiné pracují s tavící pistolí nebo upravují čipy na mikrobity. Do malého městečka u Budapešti jich na V4 STEM Camp poslední týden školního roku přijelo přes čtyřicet, a to ze všech zemí Visegradské čtyřky.

Neholí si nohy. Jsou ošklivé, nemají rády sex a pravděpodobně jsou to lesby. A hlavně – nenávidí muže. To jsou jen některé stereotypy, které s oblibou kolují o feministkách nejen po hospodách, ale i třeba v Poslanecké sněmovně. Jaké jsou ale feministky doopravdy? Kam směřuje dnešní feminismus? A může být feministou muž?